Čtvrtek 22. února 2001
Duto Hlav má opět lepší náladu. Konečně se dočkal nové varné konvice - ta stará nám vyhazovala zásuvky. Viki ji vyměnila se sekretářkou náměstka Kvakoše Badavou. Že prý mají ještě kávovar a novou konvici dostanou spíš, než Duto. Kvakoš pak hostil zástupce firmy Morgue, která je pověřena úkolem najít ve firmě místa vhodná ke zrušení. Chtěl jim vlastnoručně uvařit čaj. Vyrazil všechny zásuvky na patře náměstků.

Pokud jde o můj osobní názor - připadá mi absurdní, že lidi jsou ochotni platit horentní sumy za řidičský průkaz nebo (méně horentní sumy) za výcvik psa. Kdejaký počítačový kurz nebo výuka v účetnictví jsou pochopitelně placené služby - a zároveň je tolika lidem proti mysli, že by měli přispět na své celoživotní profesní formování. Socialistické heslo o "školství zdarma pro každého" se zadřelo pod kůži jak tetování - a málo koho napadne, že to školství zcela zdarma a pro každého nebylo nikdy, ani za totáče, a že tehdy to školství "zdarma" neslo sebou totální kontrolu nad tím, co si lidé v hlavách ze školy odnesou. Ale - na tohle nikdo nemá správný názor, tady jde o to, co si lidé přejí, a to co si přejí vyjadřují ve volbách.

Názvy krajů
Miloš Zeman pohrdavě utrousil, že ho vůbec nezajímá, jak se kraje budou jmenovat. Ona je to třeba vážně prkotina - pokud je prkotina, s čím se lidé mají a s čím se chtějí ztotožnit. Praha předložila Jihočechům "Budějovický kraj" a Jihočeši se cítí být Jihočechy a ne Budějovičáky. Ono je velice důležité, čím se lidi cítí...
Jen mi připadá zvláštní celá ta anabáze: nejdřív bylo nezbytně nutné zrušit kraje, okamžitě se zřídily jakési kraje-nekraje, potom opravdové kraje, ale aby se jinak jmenovaly, a pak se zvolna vpravujeme, přinejmenším někde a přinejmenším co se názvu týče, do kabátu který byli lidi zvyklí nosit. Ale i takovéto cesty kruhem patří k životu a nedělejme z toho kovbojku neboli western.

Neodbytný poslanec Kořistka
Mihl se zase na obrazovce týví v souvislosti s jeho neúspěšným návrhem protipsího zákona, a opakoval svoji tezi o lidech, kteří se nechtějí podřídit žádným pravidlům. Ta jeho nestoudnost nezná mezí. Kdyby si aspoň přečetl obsah petice, kterou podepsalo padesát tisíc lidí... Proti řádu a pravidlům (ani proti poplatkům za psí známku) nikdo soudný nic nemá - námitky se týkaly výhradně a pouze fakty nepodložené šikany. A pod ni se pan Kořistka podepsal.

Jeden pán mě potěšil. Napsal mi, že zná tuhle Tajnou knihu, že se na další Tajnou knihu taky těší - a hlavně, aby byla tak veselá, jako ta první, kde ho nejvíc zaujala příhoda o tom, jak jsem nalil jogurt do foťáku.

Připomenutím mi ten pán udělal radost a taky mě trochu naladil do nostalgična.
Ta příhoda s jogurtem je autentická. Byl jsem tehdy zaměstnaný jako fotograf v Ústředí lidové umělecké výroby ÚLUV a nafasoval jsem nový foťák Mamiya RB 67. No a vezl jsem ho v autobusu domů v tašce spolu s nákupem a otevřel se kelímek s jogurtem... Mému synovi Davidovi byly tehdy nějaké tři roky: Dej to do vany, táto, radil mi - a já uznal, že to byla rada dobrá. Jogurt jsem vyplavil, foťák fénem vysušil a foťák jogurt i koupel přežil a pokud někomu nevypadl přes okraj Nuselského mostu z rukou, jistě slouží dodnes.

Mravní naučení? Celkem jsem vydal tři knihy o fotografování; jedenáct let jsem v Mladé frontě vedl fotografickou rubriku. A není vyloučeno, že jednou, až uzavřu počet svých dnů, z celé té foto-osvětové činnosti zbude epizoda s jogurtem nalitým do foťáku Mamiya RB67. Což je příhoda, ostatně, kterou jsem popsal ve zcela nefotografické knize Klukoviny a tátoviny. Tak to chodí.
Jenže, teď mě napadá: co by z mé foto-osvětové činnosti zbylo, kdybych tenkrát nebyl nalil do Mamiye RB67 jogurt?

Dokonce - když přišla odpoledne jedna z oblíbených Bartových tet a přinesla mu pochoutku, kost z buvolí kůže, zachoval se jinak než obvykle. Kdyby totiž nefoukal vítr, vyběhl by s ní na zahradu a někam by si ji zahrabal, abychom mu ji s Míšou nerozžvejkali. Jenže vítr foukal, takže se s ní uvelebil pod stolem v jídelně a kryl ji před naší chtivostí tlapami.

Když už jsem se zmínil o tom norování...

Pravidelní čtenáři znají Andulu, vlčandu pana Suchého. Mnohokrát jsem ji viděl, jak zkoumá roury v odvodňovacím příkopu vroubícím vyhlídkovou cestu Mrázovka - někdy jí v tom pomáhá její kamarádka a spolubydlící Darina. Ovšem včera musela Andula navětřit v rouře něco obzvlášť zajímavého - nasoukala se do ní celá a prolezla ji až na druhou stranu!

Aby mi bylo dobře rozuměno, to není roura pod nějakým mostíkem. Tahle část odvodnění podchází cestu a odkrokoval jsem rovných čtrnáct metrů! Musím se přiznat, že jsem Andulčin výkon neviděl - vyprávěl mi o tom pan Suchý. Jsem vcelku rád, že jsem u toho nebyl - nejspíš bych mřel hrůzou z pomyšlení, co dělat, kdyby se Andula v půli roury zasekla. Jak bychom ji vytáhli ven? Ani pan Suchý, ani já nejsme žádní hadí muži, abychom tam za ní mohli vlézt...

Věřím, že se prolézání roury Andule nezalíbilo a že se norování nestane její každodenní praxí. Přísloví ševče, drž se svého kopyta má obecnou platnost a německý ovčák není žádný jezevčík. A rottweiler není žádný pták bouřňák, jak se ukazuje.