Úterý 6. února 2001
Přišlo ROZŘEĎ 153/01. Vedoucí Hlav podle něj založil Knihu čištění pracovního oděvu. Když si svoje šaty v práci zašpiníme, firma nám je nechá zdarma vyčistit. Tak prý rozhodli manažeři po neděli, strávené ve voliéře čápa marabu. Juchej! Hned se do KČPO zapíšu. Máme se líp, než skladníci v Multifunkčních transferových bodech - ti na své montérky jenom fasují Běžný prací prášek.

Nepůjde to ráz naráz. Chvilku to potrvá, než opoziční smlouva vezme za své. Co si počnem?

Už teď se mi po ní začíná stýskat. Byl to rázovitý kousek českého politického folklóru, jako o epochu dříve koaliční snídaně. I po těch se mi stýská, po těch hádanicích, kdo řekl to a kdo neřekl ono a co ten a co onen... Nu, darmo plakat nad rozlitým mlékem, není koalic, není koaličních snídaní. Opoziční smlouvu ale máme ještě pořád a měli bychom si jí užít. Víme, kde hledat vinu a bludný kořen - ano, je to opoziční smlouva. Jistě i ona zavinila, že budem muset vyplňovat archy pro sčítání lidu černou tužkou, kdyby jí nebylo, povolili by nám i tužku růžovou.

Ale nebojte, nebudu vás otravovat bědováním, neztrácím optimismus. Zmizely koaliční snídaně, našla se opoziční smlouva. Nebude opoziční smlouva... a co bude potom? Jen se nebojte. Ti naši géniové určitě na něco originálního přijdou.

Zmiňuju se o celé té akci hlavně proto, abych vysekl tu nejhlubší poklonu Markovi Ebenovi. Ten celý pořad moderoval. Možná, že jste to viděli v televizi, jenže na obrazovce vám to tak nepřijde. Musí se to vidět na vlastní oči - největší scéna a největší hlediště ve městě a na scéně hodinu a tři čtvrtě tam stojí milý a usměvavý Marek Eben a přicházejí a odcházejí dekoranti a dekoratisté a hraje muzika a promítají se ukázky a co chvíli se stane něco nepředvídaného a nepředvídatelného a Eben neztrácí klid a vtip a jede dál - a trefí se na minutu přesně, aniž by koukal na hodinky a aniž by posledním třem dekorantům říkal pane Gott, tady to máte a příští rok nashledanou.

K tomu dodám jeden klep ze zákulisí, mám to od člověka, který byl na generální zkoušce.
Průvodní texty si Marek Eben píše sám. Jenže nechce, aby mu je lidi při zkouškách odposlouchali, takže zkouška vypadá takto:

Eben řekne a teď dám cenu nejlepšímu svačinářovi. Načež pět minut mlčí a v duchu si opakuje, co roztomilého řekne nejlepšímu svačinářovi. Pak řekne následuje cena pro nejtvrději spícího nočního vrátného a opakuje, co řekne vrátnému. A tak pokračuje celá zkouška až do konce.

A ještě jeden klep vím. Pan režisér Paukert dostal významnou cenu - jmenovali ho do dvorany slávy. A hezky říkal, že dobrá režie se pozná podle toho, že se herci na place nesrazej. A pak i s cenou bez problému odešel. Jeden zasvěcený pán mi pak říkal, že původně bylo domluveno, že se s Ebenem po těch slovech srazí. Jenže... profíci se nesrazej, i kdyby se o to desetkrát snažili! Ostatně, slávu režíroval pan Paukert, výborný režisér.

Rozvrací to moje ponětí o světě založené na zkušenosti.
Za normálních okolností - a trvám, že toto není normální - se Bart objevuje vedle ledničky v okamžiku otevření dveří bez ohledu na to, kde se před tím nalézal; nejpozději těsně před uzavřením ledničky. V tom je tak důsledný, že někdy uvažuju, co má bystřejší, zda sluch nebo čich. Přece nemůže slyšet ledničku až k vrátkům - jenže zrovna tak mi nejde do hlavy, že by až k vrátkům dosahovaly pachové vlny!

To, že spí, nic neznamená. Přechod ze spánku do stavu prudké aktivity bez jakékoli mezipolohy, to je běžný jev dobře známý každému, kdo se psem přišel byť letmo do styku. Konec konců Karel Čapek tvrdí, že pes je schopen spát na silnici a když se ho dotkne kolo jedoucího žebřiňáku, probudí se a stačí uskočit. Žebřiňáky zmizely a ověřit to nemohu, experiment s ledničkou jsem vykonal už mnohokrát se stejným výsledkem.

Měl bych se zvednout a přesvědčit se, zda ještě dýchá.
Udělám to, ale nejdřív sním ten rohlík se sejrem. Od jeho špičky ke špičce táhne se hranice mé vědecké zvědavosti.