Pondělí 19. února 2001
Vedoucí ing. Duto Hlav dorazil z prac. porady na Sev. Městě velmi ustaraný. Ukázalo se, že po propouštění, rušení nadbytečných míst a zeštíhlování nastává epocha "liberalizace", kdy má firma zeštíhlet propuštěním lidí z nadbytečných míst. Které místo je nadbytečné, rozhodne externí firma Morgue podle rozhovoru se zaměstnanci. Do poloviny března.

Karel Kühnl zůstal věren své osvědčené roli bědujícího pána, rozčileného a varujícího. Klasik amerického humoru James Thurber vzpomínal ze svého dětství na "dědka konecsvěťáka", na zábavného chlapíka věčně vřeštícího budekonecsvjetááá". On třeba bude. Možná už byl. Rozhodně se na světě od dob Thurberova dědka konecsvěťáka odehrála spousta věcí, která konec světa připomínala, takže onen pán mohl krčit rameny řka "neříkal jsem to?" Kühnl mi už dlouho takového konecsvěťáka připomíná.

Musím se přiznat k nechuti ke konecsvěťákům.
On je možná ten Grégrův plán nesmysl a letadlo. Jakožto neekonom odmítám se o něm vyjadřovat z hlediska hospodářského (naposledy jsem se blamoval, když jsem upřímně věřil v rozumnost kuponové privatizace). Jenže je to po dlouhé době něco jiného, než umrněné příštipkaření. Bez nějakého "velkého třesku", ať tohoto Grégrova, nebo nějakého jiného, budoucího, třebas reálnějšího, se ten náš avión od země neodlepí. A taky je to něco, co připomíná nějakou vizi, co udává směr a horizont. Je to něco pozitivního.

Za těch deset let jsem se přesvědčil, že selský rozum není nutno odkládat v šatně. A když tedy se hovoří v souvislosti s Grégrovým plánem o zadlužení, selský rozum napovídá: jak jinak než za pomoci přílivu peněz do ekonomiky se ta kola konečně pořádně roztočí? Myslím si, že problém není ani tak v dluzích, ale v tom, aby ty peníze, které přijdou, někdo neukrad. Vždyť i ta kuponová privatizace nemusela dopadnout tak jak dopadla, kdyby se na faktor zlodějny včas myslelo.

Třeba jsme schopni poučení a to Grégrovo letadlo za obzor doletí, místo aby udělalo velký třesk někde v tunelu.
Bylo by to příjemné překvapení. Takže, abych uzavřel, dědek Grégr slibující pozitivní velký třesk je mi milejší, než o mnoho mladší dědkové konecsvěťáci.

Takže vnitrozemský málo zcestovalý hňup se nabalí tričky a přibalí si kraťasy a nezapomene na opalovací krém faktor 20 a kdyby se nestyděl, vzal by si i tropickou přilbu, jakou měl doktor Emil Holub při výpravě do Afriky.
Jako obvykle, i na Floridě je všechno jinak.
Třicet ve stínu tam, všechna čest, je. Jenže - venku na ulici. Ale co byste venku na ulici dělali? Navíc v Orlandu nejsou žádné ulice. Je to obrovská vánočka dálnic a dálniček a hajvejí a vy se po té vánočce motoricky pohybujete z hotelu do výstavní síně a z výstavní síně tam a odtamtud onam, přičemž hotel je vychlazen na - bratru - plus patnáct a výstavní síň plus patnáct a auto plus patnáct... Nejdřív si toho nevšímáte. Ani já jsem si nevšímal. Jenže druhý den jsem začal posmrkávat a večer mě škrábalo v krku a ráno, když jsem mydlil do počítače, mi drkotaly zuby. Toho dne jsem už odcházel z hotelu ve svetru a bylo mi podstatně lépe, než den před tím v tričku. A teprve poslední noc před odjezdem jsem skutečně vyzrál na floridské subtropické počasí: v hotelovém pokoji jsem si pustil topení! Oni tam měli vymakanou klimatizaci, kde se dala temperatura nastavit na stupeň přesně, sice Fahrenheita, ale přesně. Fahrenheitova stupnice mi nevadila - poznám přece, kdy je mi teplo. Takže jsem zkusmo dospěl k nějakým 81 stupňům a bylo mi příjemně. Jednak na těle, jednak na duši. Mám rád absurdity a těšilo mě, že venku je 81 Fahrenheita a já že si pouštím klimatizaci, abych dosáhl přesné téže teploty ve svém pokoji.

Jo, holenkové, takhle se toho trvale udržitelného rozvoje nedočkáme... A taky jsem myslel na to, kolik Temelínů by se asi ušetřilo, kdyby s celém klimatizovaném pásmu se chladily místnosti ne na plus patnáct, ale - dejme tou - na plus sedmnáct. Ne-li na dvacet!

Byl jsem z domova od soboty. Bart mě pochopitelně postrádal, sháněl mě po baráku, za den, dva se uklidnil a přijal služby mého syna Davida - stran vycházek - stejně v klidu a pohodě, jako normálně přijímá služby moje. Zdálo se, jako by na mě zapomněl.

Letadlo mělo přiletět v deset a David měl na ten den volno, protože se chystá sám na cesty - byl tedy ráno doma a Míša povídá:
"Tak, a teď už tu táta bude za pár hodin."
Jakmile to Bart slyšel, běžel do koupelny - tam je okno, ze kterého je vidět ven na branku a každou chvilku si stoupal předními tlapami na parapet, aby se podíval, jestli už nejdu!
A když pak vzal David auto a odjel, pobíhal po předsíni, sápal se domovními dveřmi ven, pak zase běžel dovnitř a dorážel na Míšu, kdy už tu sakra budu!
Jenže, tohle, pochopitelně, se nedá kvalifikovat jako nějaké "tušení"
Za pět let, co žije s námi, rozumí každému každičkému slovu, které se ho týká, takže si před ním musíme dávat pozor na hubu a moc si musíme rozmýšlet, jakou informaci mu svěřit, jako komisaři statistického úřadu.

Uvítal mě jak se patří, svět se vrátil do svých kolejí, ale ne na dlouho.

David zítra odjíždí a Bart ho bude hledat po domě. Jsem zvědav, jak zareaguje, až Míše řeknu "tak, a David tady bude za pár hodin."