Z deníčku Moby Dicka

Středa 7. února 2001
S tím čištěním prac. oděvů to není tak jednoduché. Musíme vyčkat, než bude ustanoveno Kompetenční centrum pro procesy zřizování a zajišťování čisticích služeb (CoC SF&CS). Zatím není utvořeno, ale už má svého Hlavního manažera - paní Pilnou z Areálu Rekondice a Zdraví na Jižním Městě. Je fakt, že při péči o čápa marabu se člověk dost ušpiní.

On totiž ten tlak bude enormní a bude dále sunout veřejnoprávní televizi do privatizační propasti. Česká televize - přinejmenším její politicko-publicistická část, bude stále nudnější a odpudivější. Všimněte si, kolik lidí má dnes na televizi vyšpulené svaly. Naposledy ministr kultury Dostál se opřel do České televize v sobotu v Právu a vypral Patrika Kaizra za pořad o Petrovi Uhlovi, ve kterém nebyl dosti uctivý. Není to ojedinělý případ, do České televize se dnes trefuje kde kdo, ale že to dělá člen vlády, to je něco neslýchaného. No a výsledky se dostavují. Právě teď mám při práci puštěnou televizi, Jednadvacítku na ČT, a tam má sáhodlouhý monolog ministr zahraničí Kavan a moderátor se neodvažuje ani pípnout. V České televizi už nevidíme nedělní polední diskusní pořad. Pořad Milana Šímy Na ostro je vystaven enormnímu tlaku a je to asi jen otázka času, kdy bude normalizován. Dovedu si představit, že nakonec i ta Jednadvacítka se promění v orloj, ve kterém se budou střídat papaláši podle stranického klíče se svými monology za neslané nemastné asistence servilního novináře. A že se jich najde dost, o tom jsme se přesvědčili v průběhu televizní krize. Samozřejmě že má pravdu Milan Schulz, který dnes hovořil o televizi na Rádiu Classic, a za začátek neštěstí pokládá odvaření Ivo Mathého. Tím to začalo. Jenže - v těch poměrech jaké u nás vládnou, byla silná osobnost v čele veřejnoprávní televize nesnesitelná. Bylo to příliš kvalitní na to, aby to vládnoucí zakyslá rodinka mohla unést. Devátého se dozvíme, kdo se stane fackovacím panákem pro příští etapu veřejného pohřbívání (zaživa) České televize.

Dodatek: K zamřlé atmosféře patří i tento detail - redaktorce Šámalové se nepodařilo procpat se s kamerou k Bubeníkovi a Pilipovi, kteří vycházeli z celního prostoru na letišti v Ruzyni,aby se dostala do přímého vstupu Jednadvacítky. Za tento mdlý přístup bude možná pochválena a v příští ČT má šanci obstát.

"Nebojte se s ním praštit," říkali mi u firmy, když mi ho svěřovali. Už samo toto doporučení mi bylo jaksi proti mysli, jako kdybych byl maminka, kterou propouštějí z porodnice se slovy - jen se nežinýrujte mu zakroutit krkem, smradovi!

Takže jsem dnes strávil valnou část dne cvakáním a snímáním kontrolní tabulky - mimochodem zjistil jsem, že jednu kontrolní tabulku mám v koupelně: když se fotí kachlíky, zjistíte, jak je na tom foťák s t. zv. soudkovou vadou - jakmile objektiv tuto optickou vadu má, vyfotí bednu a vypadá to jako sud, abych mluvil lapidárně. Když jsou kachlíky pěkně v řádkách a sloupcích - rovně, je to v pořádku. Nuž, tento foťák má objektiv v pořádku.

Pořád jsem si ale říkal - měl bys jít do mrazu. Jenže venku bylo plus třináct! Měl bys jít do deště. No jo, jenže nepršelo! Měl bys s tím praštit...

Mailem jsem dostal doporučení od jednoho kolegy. Jeho přítel taky měl tenhle foťák doma a taky si říkal, že by měl vyzkoušet, jak je to s jeho nárazuvzdorností. Takto:
Upustil ho demonstrativně v předsíni před zraky rodiny na zem, nicméně očekávaného uznání se nedočkal, neboť aparát prosekl objektivem nové linoleum, což se jeho paní kupodivu vůbec nelíbilo!

Ne, nebudu dělat crash test. A vymluvím se, že doma nemám linoleum.

Ne, neucvaknul kabílek. Bart nežere dráty - jen jako štěně mi při telefonování usekl - či spíš zuby ustřihl - drát. Ale krabice, to žere. Než jsem stačil říct myš, byla krabice od myši načatá a instalace softu ještě neskončila a krabice byla recyklovaná.

Tak vypadalo první dějství dramatu. učiněná selanka.

Druhé dějství - pištění. Moje pištění. Ta bestie nefunguje! Zamrzá počítač, nebo ona sama chcípne, přestane svítit. Nebo - kuriózní to jev: kurzor najednou jako by upadl, pomaličku, po křivce takřka balistické klesá po monitoru dolů, až zapadne za rám a já pištím a lomcuju tou bestií.

Pištění (spíš tedy pořádné nadávání) přiláká Míšu. Je zvědava, co se mi zase přihodilo. Chci předvést, jak kurzor padá, ale to se daří jen někdy, samovolně. Předvést to nikomu nemůžu. Bart leží pod stolem a žužlá zbytek krabice. Vysvětluju situaci.

"Já říkala, že je to blbost," dí žena přísně. "Myš bez kuličky, to je proti přírodě. Hned to odnes zátky a hoď jim to na hlavu!"
"To nejde."
"Jak to, že to nejde?"
"Bart sežral krabici."
Budu muset vynalézt tu myš znovu. Musím ji donutit ke spolupráci. Jsem k ní připoután. Já a myš - jsme jako muž a žena. Oddal nás Bart. Několika ráznými stisky čelisti.