Z deníčku Moby Dicka

Pondělí 5. února 2001
Kokot, Durak, Huba i Kvakoš se v sobotu ve škol a rekre středisku Bludná Nora "uvedli do podnapilého stavu a potřísnili si šatstvo". Pravila Kvakošova sekretářka Badavá naší Viki. Ambrož zas vytáhl z jejich řidiče, že mu na zpáteční cestě poblili služební auto, tak je raději vyhodil v ARZu. Přes neděli je čáp marabu obral z nejhoršího.

První fakt: už jsme zapomněli, co to ve skutečnosti komunismus je - i rozumní lidé vážně uvažovali o tom, že pošlou parlamentní delegaci a budou jednat coby parlament s parlamentem, jako by parlament v komunistické diktatuře měl jakýkoli reálný význam a vliv! V dané chvíli nikdo jiný než Castro nemůže o ničem závažném v kauze Bubeník a Pilip rozhodnout. To je první fakt.

Druhý, znepokojivý: Castro žádá omluvu české vlády, opět - zcela iracionálně, protože česká vláda Bubeníka a Pilipa na Kubu neposlala a nemá za jejich počínání žádnou odpovědnost. Ovšem Castro, který tento nesmyslný požadavek vyřkl na mezinárodní konferenci, bude muset na jakémsi jeho naplnění trvat. Bez ohledu na to, že pořád ještě nikdo neviděl reálnou obžalobu a "trestný čin" byl groteskně překvalifikován z "příprav povstání" na "ekonomické škůdcovství". Zítra to může být prznění děvčátek nebo černá magie - ve státě naprosté zvůle je možné cokoli.

Třetí, ještě znepokojivější: závažná část veřejnosti nevzala ideál lidských práv za cosi, za co stojí se angažovat i za cenu osobního rizika. Důvodů je jistě mnoho, počínaje zprofanováním politiků a konče elitářským vyčleněním někdejšího disentu vedle společnosti a nad společnost. Ale to, že známe nebo tušíme nebo domníváme se znát příčiny na faktu samém nic nemění. Velké části veřejnosti je osud Bubeníka a Pilipa lhostejný, a dost možná, že jim i tu basu přeje. Pokládám to za cosi děsivého.

Konečně čtvrtý fakt, znepokojivější (ač navazující) než ty předchozí: Česká republika nemá ve světovém kontextu absolutně žádnou váhu. Na plnohodnotého člena NATO by si Castro netroufl takto vyskočit, neodvážil by se zavřít člena, dejme tomu, holandského parlamentu a ex-poslance. Jenže my nejsme plnohodnotný člen obranného společenství, protože všechny polistopadové vlády dopustily a částečně zavinily katastrofální úpadek armády a především ministerstva obrany (je třeba odlišovat). Takže, naši rozumbradové, kteří se tolik starají o to, kdo platil Pithartovu cestu do Havany, by si měli uvědomit, že toto je zkouška sil - tady teroristický režim očividně zaútočil na měkký podbřišek atlantického společenství, aby si vyzkoušel, jak to s atlantickou soudržností je.
Pokud jde o soudržnost vůči novým členům, tak nijak, žádná není. Kdo by chtěl být soudržný s hlupáky a zloději odněkud z Dejvic. Jestliže tato lekce z ruky drsného diktátora neprobudí naše vašnosty z letargie, a nezačnou po deseti letech vážně reformovat obranu, za nějakých deset let tu nebudeme mít kde pověsit si čepici.

Od Viktora - bydlí v Chabrech - jsem potřeboval jet směrem Mělník a dále pak přes Kokořínské údolí k obci zvané Houska. Žádný problém - Viktor bydlí kousíček od kobyliské výpadovky, stačí se na ni vrátit a následují Zdiby a Líbeznice a pak šup, Kelské Vinice a jsem v Mělníku.

"Daleko lepší cesta je přes Ďáblice," pravil Viktor, zatímco se jeho jezevčík Woody snažil uvázat sám sebe kolem mého krku jako kravata. A já, zřejmě zmatený Woodym, jsem poslechl...
Dojel jsem do Ďáblic. Ale pak jsem se někde zasekl a dostal jsem se na E 55, což nebylo to nejhorší co se může stát, protože i ta míří k Mělníku, jenže já se dostal na dálnici směrem do Prahy... A najednou jsem byl ve Kbelích a najednou jsem byl u obchoďáku Obi na Proseku, ba dokonce jsem se dostal zpátky do Ďáblic, kolem hřbitova...

Snažil jsem se analyzovat svoje pocity. Převládala v nich jakási chmurná radost, radost nad tím, že se naplnila veškerá černá předpokládání. Krajina mě vcelku dobře známá s se proměnila v labyrint a já si představoval, že jsem myš a nade mnou se sklánění nadzemští vědci a zapisují do notesu: inteligence chabá, adaptabilita podprůměrná... využitelnost nulová...

Nakonec jsme jim udělal čáru přes rozpočet - a dospěl jsem nejen do Mělníka,ale i do Kokořínského údolí, sněhem zasypaného, kde se nesmí sypat silnice, takže se jede pomalu, pomaličku po klouzavé silnici, jako by se auto proměnilo v ruskou trojku řízenou průhlednými koníky. Měl jsem je zapřáhnout hned před Viktorovým domem, ti by mě jistě netáhli do Ďáblic, ale vzali by to na Zdiby a Líbeznice.

Bart byl nadšený. Vždycky když před sebou hrnu sníh, hraje si na to, že to není sníh: snaží se zakousnout ledního medvěda. Skáče a chňape, mlčky - neštěká u toho. A protože to není lední medvěd, nehrozí nebezpečí žádné bolestné ťafky.

Jisté nebezpečí však přece hrozilo.
Cestu jsem protáhl, a oba - Bart i já - jsme byli poněkud uondaní. Bart víc, bodejť by ne, protože já jenom hrabal, kdežto on sníh požíral! Když pak smutně blil pod stolem jakousi ledovou tříšť, uvažoval jsem o tom, kolik kilo sněhu asi za ty cesty nahoru a dolů stačil pozřít. Jistě toho byl pěkně velký kbelík.
Uklidil jsme to po něm a šel pracovat. Asi po půlhodině jsem zaslechl žalostné kvílení od dveří na balkón. Bart tam seděl celý zkroušený. Otevřel jsme mu - a on vyběhl do sněhu - a hned přede dveřmi přičapl jako psí holka a důkladně se vyčural. To byla ta nevyblitá část kbelíku sněhu, této až moc chladné kořisti ze hry na ledního medvěda.