Ondřej Neff

Nákladní osmadvacítka se v tom okamžiku zakymácela a roztřásla v tak vysoké frekvenci, že údaje na průhledném displeji se slily do duhové šmouhy.

To ten zasranej Rusák zase něco zkurvil, napadlo Kovacse v té chvíli, kdy se kurs osmadvacítky zlomil a stroj si to namířil k lunárnímu povrchu.

[an error occurred while processing this directive] To ta zasraná americká technika, napadlo Burjeva a hrábnul po joysticku ručního řízení, v hantýrce pašeráků karga známému pod přezdívkou lulan.

Kovacs se ho pokusil odrazit.

"Máme problém, Matyldo, máme problém," snažil se spojit s Bází, zatímco pleskal Burjeva po ruce. Burjev ho udeřil loktem do hlavy. Kdyby Kovacs na sobě neměl skafandr, rána by mu urazila hlavu - takhle se jen zabimbala jako jádro ve vyschlém kokosovém ořechu. Až se vrátíme na Bázi pro prachy, tomu ruskýmu zkurvenci natlačím uši do hlavy. Nakopu ho do prdele, až odletí do tý svý zavšivený chýše na Dněpru a bude si tam do smrti vybírat špínu mezi prstama u nohou. Nebo je to Dněstr?

Jenže lunární povrch se blížil tak rychle a znepokojivě, že otázka, zda Burjevova rodná chýše stojí na břehu Dněpru nebo Dněstru, pozbývala na aktuálnosti.

Burjev se zmocnil joysticku neboli lulana a sevřel ho veškerou silou, a ta byla nemalá. Vzepřel se nohama o podlahu a zabral.

Zabral, možná, trochu víc, než bylo nezbytně třeba, protože lulan se utrhl a zůstal i s kusem plastikového krytu v Burjevově ruce.

"Zasraná amerikánská technika, hovno to vydrží!" zahulákal Burjev. Vztekle rval pestrobarevné kabely z nitra rozbité schránky. Kovacs v té změti zahlédl cosi modrého. Vzpomněl si, že při testovacích letech jednoho z prvních prototypů osmadvacítky, to ještě létal u spojené kosmické, se uvažovalo o zavedení nouzového automatu. Ten měl být přístupný z kabiny a pak, zřejmě v důsledku šetření, jeho jádro zůstalo pod kapotou, nyní rozbitou. Vrazil tedy do otvoru ruku, nahmatal víko modré krabičky, odklopil ho a stiskl červený knoflík.

Ohromné přetížení je oba připravilo o schopnost vnímat cokoli kolem sebe. Temnota jim zastřela zraky a plíce přestaly pracovat. Jen vědomí zůstalo jasné, uvnitř paralyzovaného organismu, jako když někde uvnitř opuštěného mrakodrapu na záchodě v osmadvacátém patře zůstala svítit jediná žárovka. Čtyřicítka.

To vědomí si uchovalo jednu myšlenečku: my to kargo nedovezem. A prachy jsou v prdeli.

Když přišli k sobě, osmadvacítka už seděla na lunárním povrchu s čumákem vnořeným do přesypu měsíčního prachu. Nouzový automat odvedl svoji práci dobře v tom smyslu, že přivedl osmadvacítku k přistání a zachoval ji ve více méně původním tvaru - tím opodstatnil požadavky svých tvůrců. Přistání to však bylo přece jen tak nerudné, že osmadvacítka byla na hony vzdálena funkčnosti, ze všeho pak nejméně startu a návratu z Luny na Zemi, a to potvrzovalo mínění pochybovačů.

Žiju, napadlo Kovacse.

Žiju, pomyslel si Burjev.

A co ten hajzl? napadlo oba najednou a obrátili se k sobě.

"Ty debile, málem jsi nás oba zabil," rozkřikl se Kovacs.

"Nebejt mě, byli bysme na sračku, ty Báze jedna pitomá! Co by ti pomohla ta tvá Báze?"

"Tys urval lulana, hovado jedno hovězí, tobě tak dát do ruky vidle, abys jima popoháněl ty krávy, co s nima na tom vašem Dněpru vořete!"

"Kdybych ho neurval, jak by ses dostal ke spínači," řval Burjev. Mávl rukou. "Nech toho," řekl. "Hlavně že žijem."

"Tak dobře. Necháme toho. Žijem, a to je hlavní," odpověděl Kovacs a podal mu ruku.

Potřásli si pravicemi.

"Co teď? Snad abys zavolal Bázi," navrhl Burjev.

"Jasně," souhlasil Kovacs. "Báze, Báze…"

Výzva měla aktivovat komunikační systém. Jenže neaktivovala.

"Slyšej nás?" ptal se Burjev.

"Ne. Je to mrtvý."

"Jak to, že se slyšíme navzájem?"

"Místní komunikace nevypadla, proč se tak blbě ptáš?"

"Jseš si jistej, že nás nikdo neslyší?" ptal se Burjev naléhavě.

"Proč tě to tak zajímá? Chceš mi vyznat lásku?" osopil se Kovacs. Ztráta spojení ho vyvedla z míry.

"Ne," řekl Burjev. "Jenom ti chci říct, proč si myslím, že tu sedíme."

"Protože…" řekl Kovacs a zarazil se.

"Protože nás někdo sestřelil," řekl Burjev.

"Ty jseš přece jen kráva," řekl Kovacs. "Hele, já ti něco povim, Burjeve. Vy Rusáci mě serete. Jste zkurvený podezíraví debilové. Jsme v bezletový zóně, dobrý, beru. Vezeme kargo, teda bednu plnou šmíza, dobrý. Kdo by nás tady sestřeloval, idiote? Tohle je území nikoho. Sem nikdo nesmí. Jenom fachmani od karga se tu občas prosmeknou soutěskama. My jsme holt měli smůlu a nabili si hubu."

"Měli jsme dostat signál," vedl svou Burjev.

"Každou chvilkou jsem ho čekal."

"Od někoho dole."

"Jistě, že od někoho dole. Kargo jsme měli někomu předat, ne?" zeptal se Kovacs.

"Pochopitelně, jak jinak bysme přišli k prachům? A co když tohle byl ten signál."

Kovacs se na Burjeva pohrdavě díval. "Tohle může napadnout jen posranýho Rusáka."

"Tak především nejsem Rusák, ale Ukrajinec," řekl Burjev. "Dědeček nepás krávy na Dněpru, ale na Dněstru, a nepoháněl je vidlema, ale bičem, to zadruhý. A zatřetí, já si nejdřív myslel, že vysadila technika, ale pak, když to s námi zatřáslo, jsem si něco uvědomil."

"Co sis uvědomil," zeptal se Kovacs lhostejně.

"Že jsem zahlíd, jak na nás něco letí."

"Odkud…"

"Zdola. Z měsíčního povrchu."

"Co by na nás letělo? Hejno divokých husí?"

"Nevím. Něco jsem zahlíd."

"Protiletadlovou palbu. Jako dědeček při náletu na Hanoj. Moc dobrý." Kovacs si Burjeva se smíchem prohlížel. "Vy Rusáci jste fakt divný lidi. Tedy, vy Ukrajinci od Dněpru, teda, od Dněstru. Vy…"

"Co je?"

"Kristepane…"

Kovacs vztáhl ruku a ukázal na Burjevovu hruď.

Trčela z ní troska ovládacího joysticku, zvaného v pilotní hantýrce kosmického letectva lulan.

"Nesahej na to," sykl Kovacs.

"Já necítím bolest…"

"Buď rád. Hlavně na to nesahej. Dokud se toho nedotkneš, nic se nebude dít. Zavoláme doktory…"

"Jak je zavoláš?" řekl Burjev klidně.

"Hele, najdeme nějaký řešení. Apollo třináct opravili podlíkačkama. Leonarda svázali dohromady kabelem od holicího strojku. Východní záře šla slepit žvejkačkama, najde se nějaký řešení!"

"No, já bych to řešení viděl celkem jednoduše," řekl Burjev.

"Jak?"

"Takhle," řekl a vytrhl si ovládací páku z hrudi.

"Doprdele," řekl na to Kovacs.

"Nebolí to."

"To je dobře, doprdele. Co cejtíš?"

"Nic."

"To není možný. Ty sis při nárazu vrazil toho lulana do hrudi, hergot, ty musíš mít v hajzlu kus plic, cévy, mohlo to líznout srdce…"

"No jo, to máš asi pravdu," řekl Burjev.

"Tak to bys měl bejt mrtvej!"

"Třeba jsem," řekl Burjev neurčitě.

"Doprdele.." řekl Kovacs tiše. "Doprdele."

Došlo mu to.

Burjev není normální chlápek od karga. Je to mrtváč. Kurva, až se vrátím na Bázi, já tam udělám peklo na kolečkách. Kdo mě dal do party s mrtváčem? Mrtváči nemaj co dělat na orbitě, tím spíš se nemaj srát do lunárního provozu.

Nemohl mrtváče vystát.

Sáhl po uvolňovací páce krytu kabiny.

"Kam si myslíš, že jdeš?" ptal se mrtváč Burjev.

"Od tebe. Jdu pryč od tebe," syčel Kovacs a škubl pákou.

Burjev pobaveně čekal, že se příruba při nárazu zkřivila a že poklop nepůjde otevřít. V tom ohledu hrubě podcenil zkurvenou amerikánskou techniku. Poklop odskočil, jako když reklamní holčička odevře v televizním šotu dveře cadillacu a Kovacs se natrénovaným pohybem prosmykl ven.

Po přestálém napětí se ho zmocnila euforie a měl chuť zavolat - ty, Burjeve, polez ven, mě nevadí, že jsi mrtváč a navíc ukrajinskej Rusák, vždyť můj dědeček taky nebyl Yankee, byl odněkud z Evropy, z Hungárie nebo Španělska, nebo odkud, je to přece jedno…

Nezmohl se na slovo.

Když se totiž obrátil k letounu, aby na Burjeva zavolal, uviděl veliký červený oštěp zaražený hluboko do boku nákladního frachťáku.

Dokončení si přečtěte ve sborníku Je dobrý být mrtvý - k dostání u každého lepšího knihkupce - kdo to NEMÁ na skladě, není lepší knihkupec a řekněte mu to od plic. A jste-li zombie, vyrvete mu srdce z těla.