Z deníčku Moby Dicka

Pondělí 8. ledna 2001
Už týden bez náměstka Cymbucha, který přesídlil za bývalým ředitelem Textáren Makošem do Mektáren. Kdo na jeho místo? Sekretářka Vykulená pravila: "Určitě bývalý náš vedoucí Krakoš." Ambrož má své informace: "Bude to nějaký Drahoš z Brna, který končí v České Tlachárně". Junior doplnil: "Tam zaměstnanci na Vánoce vůbec nedostali žádné kolekce, vzbouřili se, zabarikádovali v kotelně a teplo nepustili do té doby, než Drahoš sám nepodal výpověď!" Uvidíme.

Český politický cirkus:
Přes sobotu a neděli je už zřejmé, že místo jedné rebelské televize máme dvě. O pochybnosti právní platformy o niž se opírají rebelové z velínu na Kavčích horách jsme slyšeli mnoho. Ovšem na cestu neslýchaných porušování zákonů se vydala i Hodačova větev. Začal to sám Jiří Hodač, když prostě přerušil o své vůli vysílání celé České televize, včetně regionálních vysílání, která nemají z pražskou vzpourou víc společného, než vyjadřování sympatií (ale to se snad ještě u nás smí). Však taky to byla poslední kapka, kterou přetekl pohár trpělivosti Miloše Zemana - ten zatím hovoří o "manažerském selhání", ale věřím, že i z jeho jemných úst jednou splyne ta správná, nezakuklená formulace "trestný čin".

V pátek zasedala sněmovna a usnesla se m.j. na výzvě Hodačovi, aby odstoupil. To, že televize řízená Bobošíkovou neinformovala diváky, to je další absolutně skandální porušení zákona o televizi. Bobovize nejdříve uřízne od občanů ministra vlády (konkrétně Dostála) a potom nehorázně překrucuje fakta. Během neděle se k tomuto skandálu vyjádřila sama Bobošíková a pravila, že v jejích Událostech to nemuselo být, protože to každý mohl vidět v přímém přenosu. Takže: nulový respekt k vládě, nulový respekt k parlamentu, nulový respekt k zákonu o televizi, toto je stanovisko televize Hodače a Bobošíkové.

Ovšem ani na straně povstalců zdaleka není vše v pořádku. Pokračuje mediální masáž - s velkým nechutenstvím jsem viděl na př. reklamní spot zvoucí na nedělní koncert Hudbou proti cenzuře - a reklama na tento koncert se objevila dokonce v předpovědi počasí. Pánové, ta televize není vaše! Bylo by dobře, aby občanská společnost vyslala do velína signály, které by povstalce přivedly k poznání, že oni jsou stávkující novináři a nikoli Blaničtí rytíři, vyslaní, aby vytáhli tuhle zemi z bahna.

Jsme svědky obrovského rozvalu, a i kdyby se Hodač dnes polil zmizíkem, po zemětřesení zůstanou trvalé stopy. Ukazuje se, že toto je země hluboce rozervaná, že politici bez zakořeněných politických instinktů vzlínají ke třem paternalistickým figurám, k Zemanovi, Klausovi a Havlovi - a to je základ stavu trvalé neschopnosti komunikovat.

Ale protože jsem optimista, svěřím se s určitou nadějí, kterou v sobě chovám:
Co mě nezabije mě posílí, řekl Nietzche, a jelikož nevěřím, že válka o Kavčí horu naši společnost zabije, může ji v důsledcích posílit - protože se konečně aktivně diskutuje, lidé hledají svoje autentické postoje, a to, co se děje mezi lidmi je podstatně pozitivnější, než bídácké přešlapování lidí kterým je svěřena správa státu.

Ostatně soudím, že ocenění pitomost roku 2000 zaslouží výrok Miloše Zemana z jeho slavného článku, v němž naplil do obličeje žurnalistům - ten výrok, kdy prohlásil, že média nemají žádný vliv.

Rodina a přátelé   
Už několik let jsem a) uživatel, b) propagátor zimních pneumatik. Mají jednu jedinou nevýhodu: musíte je vyměnit za letní pneumatiky. No a protože bylo pořád teplo, odkládal jsem tu otravu a pak začalo pršet a mrznout a náš kopec se změnil v ledovou hůrku a já tedy uvízl u nás na dvorku. Až v sobotu se oblevilo, takže jsem odjel do nového pneuservisu, který je od loňska otevřen na Vrchlického ulici.

Je to tam skvělé. Přijel jsem do čistého, efektivního servisu. Hned se mě ujali, nabídli kafe, posadili, vrazili do ruky časopis, oknem jsem pozoroval, jak se o můj automobil starají.
Neskrblil jsem chválou.
"Nejvíc se mi líbí, jak tady máte čisto, jaký je tu pořádek," říkal jsem panu šéfovi.
"Na pořádek si tu hodně potrpíme. Z nepořádku pocházejí chyby," děl pan šéf. "A zdržování, ztráta času. Pořádek a čistota, to je základ."
Moc se mi líbil. Gumy mi mechanik vyměnil, pan šéf vystavil účet v rozumné sumě, zaplatil jsem a měl jsem se k odchodu.
Jenže v zapalování nebyly klíče.
"Kdepak jsou klíče?" ptal jsem se mechanika.
"Vy jste zajel na hever, pane," řekl mechanik opatrně, abych ho snad... Ale já to věděl, že jsem po celou dobu byl držitelem klíčů já, jenže, hýml, kde ty zatracený klíče jsou?
"Někde vám musely vypadnout," pomáhal mi mechanik.
Jenže - kde? Mají tam všude čisto, nikde ani ten nejmenší nepořádek, kde ty klíče můžou bejt?

Musel jsem vypakovat na čistý, uklizený stůl obsah kapes: šnuptychl, tužku, notes, digitální foťák, provázek (chcíplou myš ne, ale skoro tam byla taky) - šéf servisu a mechanik s napětím přihlíželi a čekal jsem, když začnou jásat a tleskat, až vytáhnu gumového mimozemšťana, píšťalku, fazoli, krabičku od filmu, hrst řeckých drachem... Vytáhl jsem i klíče, od domu. A z nich vypadly klíče od auta, byly do nich zamotané.
Výdech úlevy.

Na jaře nashledanou, pánové.
Budu poučen. Klíče od auta budu mít na špagátě na krku. A na druhém špagátě dudlík.

Psí příhody   
Bart, ten tvor, který byl ochoten sežrat cokoli, od půlky cihly po nadívané holoubě - v libovolném pořadí! Dnes ráno vzal omylem do huby kus suchého rohlíku a s opovržením ho vyplivl. V misce se nimrá, vytahuje maso, kolínka žere až na konec, jedno po druhém a huhlá u toho a rejží, tou ho vysloveně Míša uráží.

Jeho hlavní zájem se pne k ledničce. Tam je kus dortu, přinesla ho po Novém roce moje švagrová Yvona (Míša má přímo na Nový rok narozeniny) a protože celá rodina je přežraná, Bartova šance, že na něho zbyde, je podstatně větší, než v jiných, společensky méně exponovaných údobích roku.

Bart je přece jen boží hovádko a zřejmě si myslí, že všechny ty vanilkové rohlíčky a linecké koláčky jsou známkou toho, že Míša konečně přišla k rozumu a že od této chvíle napořád se budeme živit jen vanilkovými rohlíčky a lineckými koláčky.

To všechno celkem chápu, nedivím se tomu, loni tomu bylo nejinak a teprve v únoru nastane normalizace a s ní - u Barta - chuť i na suchý rohlík.

Dobrá, na tom by nebylo nic divného.
Jenže my tu nekrmíme jenom Barta. Krmíme i havrany, kteří posedávají v korunách holých stromů - pěkně strategicky rozsazení, aby kryli bedlivým zrakem celý areál Černého vrchu. Před Vánocemi se slétali, sotva jsem vysypal pytlík se suchými rohlíky a chlebem. A dnes? Ofrňovali se i nad vyklopeným hrnkem rejže.
A do třetice? V krmítku zůstává ladem zobání, které tam za normálních okolností nevydrží od rána do odpoledne.
"To je tím," pravila Míša, "že jsme to zobání koupili v Baumaxu."
Zajímavá teorie. Že by to zrní natáhlo ocelový pach šroubečků? Ba ne. I sýkorky jsou po Vánocích zmlsané.