Z deníčku Moby Dicka

Čtvrtek 28. prosince 2000
Ke včerejší zprávě o Cymbuchově odchodu z firmy: Pan náměstek vydal příkaz k výměně své starší služební Felície za nového Opla. Pak šel s flaškou vizoura za Běsným Kokotem, který mu podepsal papírek. Na papírku bylo, že v případě odchodu do konce roku dostane Mrva k odchodnému navíc služební auto. Kokot podepsal - myslel že Felícii.

Český politický cirkus:
Když jsem slyšel tu zprávu v rozhlase, myslel jsem si, že je to ukázka silvestrovského pořadu a že jde o poněkud cynický žert imitátorův. Když v budově zpravodajství bivakuje přes noc ve spacáku Jan Ruml, řeknu si - budiž. Ale když prezident republiky vstoupí takto sloní nohou do krámu s porcelánem, pak už jenom kroutím hlavou a říkám si, jestli si Václav Havel nemá definitivně rozmyslet, jestli chce být revolucionářem, nebo hlavou státu.

No a nakonec: Hodač zřejmě definitivně zešílel
V 19.15 naskočil na obrazovce obvyklý nápis vyvedený bílou na černé - a zůstal tam, protože Hodač uříznul televizi! Zažil jsem něco podobného jen jednou - 21. srpna 1968, kdy totéž učinil zrádce jménem Karel Hoffmann. Už deset let se rozumuje nad tím, zda to náhodou nebyla vlastizrada - pochopitelně, že to byla vlastizrada, a právníci by měli kvalifikovat tento Hodačův čin.
Neschopný ředitel není sto se domluvit s vlastními zaměstnanci a vyřeší vnitřní spor podniku tím, že uřízne veřejnost od veřejnoprávní služby? Když se nepohodne ředitel plynárny s plynárníky, budem topit dřívím a vařit na primusu? A když se to stane ve vodárně, začnem smrdět? A navíc, televize plní i úkoly spojené se správou státu, vysílá důležité informace dopravní, policejní, meteorologické... Jako právně citlivý laik neboli právnitel podle vzoru léčitel bych to odhadoval na zneužití pravomoci veřejného činitele.

Rodina a přátelé   
Dalo se to čekat, však jsem to také čekal - poježíškovské dny budou érou koloběžek. Kohosi fikaného napadlo vyrábět koloběžky v ceně od čtyř tisíc korun nahoru a obchodní úspěch se nemohl nedostavit. Předpokládal jsem to v jednom předvánočním povídání - ale nebudu se chvástat předvídavostí. Nenapadlo mě, že těch koloběžek bude tolik!

Ráno jsem šel na procházku s Bartem a s úžasem jsem zíral kolem sebe. Netušil jsem, že tady na Černém vrchu žije tolik chlapečků! Někdy jsem dokonce měl pocit, že tu nejsou žádní chlapečkové a žádné holčičky, že Černý vrch po několika desítkách let definitivně vymře a až si toho svět všimne, osídlí ho nějaký nový Praotec Čech.
No a vida, byl jsem škarohlíd. Chlapečků tu žije dost a všichni dostali koloběžku za čtyři klacky.
Přeju jim to. Taky jsem měl koloběžku, pravda, stála tenkrát stovku (a to byly v padesátých létech prachy, panečku) - ale nikdy jsem neměl kolobrndu (to říkal Hurvínek) neboli kolobu (tak jsme tomu říkali na Žižkově) s bantamovými koly, tedy s nafukovacími pneumatikami. ta byla moc drahá, stála tři stovky a tu mi rodiče nekoupili, což je dobře, protože je to vítaný přínos do legendy krutého dětství, kterou si buduje každý z nás.
Ti chlapečkové co teď jezdí na kolobách za čtyři litry taky jednou budou mít legendu krutého dětství, protože dostali kolobu jenom za blbý čtyři litry, kdežto tu pořádnou s jehlovejma ložiskama jim krkoun fotr nekoupil, i když stála jenom sedum litrů.

Psí příhody   
Na Štěpána chodíme na návštěvu k našim sousedům Špičkovým. Zpívají se tam koledy, pije punč a k slavnostní atmosféře přispívá i Špičkovic Monty, ozdobený červenou mašlí. Ta Montymu náramně sluší, je červená a pěkně se odráží od jeho kudrnaté srsti. Monty je do krajnosti hodný pes- a kdyby nebyl onemocněl, sloužil by jako slepecký pes, už byl na výcviku. Teď už je dávno zdravý, u Špičků se má dobře a vyjde dobře s každým psem, našeho Barta nevyjímaje.

Na návštěvě u Špičků bylo plno lidí - a taky další pes, dalmatin Perry. Taky moc hodný pejsek, a v cizím prostředí se cítil nesvůj, skličovalo ho to množství lidí a když začali zpívat koledy, stočil se do klubíčka a dával najevo, že očekává poslední hodinku.
Všiml si toho Monty. Na chvilku zmizel, pak se vrátil s gumovou hračkou - a přinesl ji Perrymu, položil mu ji před čumák a nabádal ho, aby si s ní hrál!

Není to tak neobvyklé. Podobné scény jsme si všimli už jednou - když Kačka Špičková musela někam jít a nechala Montyho u nás na zahradě. Monty byl zoufalý, seděl u vrátek a vyhlížel ji, a tenkrát taky Bart přišel s gumovou činkou a snažil se Montyho rozptýlit.
Nepovedlo se mu to.
Ani Montymu se nepodařilo rozveselit Perryho.

Jakmile na člověka i na psa přijde ten opravdový spleen, gumová hračka náladu nespraví. to je ověřené.
Perryho spleen naprosto chápu.
A mohl bejt větší, jak říkal vodník Čochtan, dokonce o moc větší, kdybych začal koledy zpívat i já!
Jenže já se moudře, tedy mlčky, držel hrníčku s punčem a Perryho spleen neprohluboval.