Středa 20. prosince 2000
Plánovaná investice na výstavbu kantýny v ARZu se nestačí vyčerpat do konce roku. Náměstek Cymbuch dal zlepšovací návrh, který podpořil i Dur Durak. Ředitel Kokot se k nim připojil: Tahač raket SDI převeze tovární komín, který hyzdí naši budovu v Centru, na Jižní Město jako součást té kantýny a - vyfakturuje se to jako investice! Kantýna se tam pak příští rok postaví v rámci generální opravy.

Český politický cirkus:
Dovedete si představit, že byste uvažovali o tom - za stavu, kdy nemáte na činži, zrovna vám ukradli šrajtofli, žena vám zanáší s pošťákem a chytli jste zánět středního ucha - že byste si koupili auto, možná dvě, a nebyli si jisti tím, zda by to měla být ojetina, nebo fungl nová kára, nebo dokonce dvě, přičemž byste nevěděli, zda chcete jezdit na chalupu (žádnou nemáte), rozvážet zboží (nevíte jaké) anebo si pořídit pět dětí (žena má jiné myšlenky) ? Pokud byste takto uvažovali, byli byste přibližně v situaci naší vlády, která zvažuje koupi vzdušné flotily.

Není to věc celé vlády, jak se ukazuje. Jasno má Eduard Zeman. Bohužel, nemá coby ministr školství do věci příliš co mluvit, on bojuje na jiné frontě, snaží se zlikvidovat školství. Na rozdíl od něho nemá jasno Vladimír Vetchý. Bohužel, je to ministr obrany a tápe v řešení otázky, zda se mají koupit letouny nové nebo olétané. A hlavně - celé jeho ministerstvo tápe už deset let, a to v zásadní věci, čím se má naše armáda zabývat, jaké mají být její úkoly, k čemu ji vlastně máme.

Mnozí lidé naopak jasno mají, v otázce, k čemu armáda slouží - k namaštění kapsy oněch lidí, kteří jasno mají, a taky že se jim to podařilo. To jsou přirozeně nejhorlivější zastánci koupě supersoniků.
Jenže, naštěstí, přece jen je tu ještě jeden hráč v této hře, kterému začíná být jasno - totiž veřejnost.
Vláda dnes rozhodnutí odložila, to je dobře, a Miloš Zeman dal najevo, že se do zakázky nehrne, to je ještě lépe. Navíc, jeho oposmluvní spojenec ho ve zdrženlivosti podporuje, to je ještě lépe.

Ovšem, vůbec nejlépe by bylo, kdyby Zeman skutečně vyhodil Vetchého a nahradil ho koncepčním energickým člověkem, který by dokázal vymést zatuchlý spolek jménem Ministerstvo obrany železným koštětem. Vymést - a donutit k vypracování jasné a perspektivní vojenské doktríny.
To by posílilo naši bezpečnost víc, než kdybychom zakoupili atomovou letadlovou loď s kotvištěm u Jiráskova mostu v Praze.

Rodina a přátelé   
Proti mým zásadám vjel jsem dnes odpoledne autem do centra Prahy... byl jsem potrestán a zároveň odměněn - absurdní příhodou!

Do centra Prahy jsem byl doslova vcucnut časovým presem - měl jsem důležitou schůzku na pražském magistrátě, učinil jsem špatné rozhodnutí a nenechal auto u metra (byl jsem dopoledne mimo Prahu) a vjel jsem dovnitř, do šílené zácpy, bez naděje na zaparkování.

Propracoval jsem se až na Mariánské náměstí, kde magistrát sídlí. Tam to bylo nejhorší. Nejenže zácpa kulminovala - hemžilo se tu policajty, nakládali auta na náklaďáky a nechávali je odvážet přímo do hutí, zatímco kat Mydlář Junior za dohledu doktora Mengeleho mladšího stahoval provinilým řidičům kůži ze zad a takto skalpované je předával do ruky popravčí četě, která působila u zdi Klementina.

Celým tím peklem jsem projel až na to nejvíce zakázané parkoviště přímo před magistrátem v naději, že nějak - s ohledem na důležitost schůzky - se vymňoukám ze spárů Grossových pochopů. Bylo tam jedno jediné místo - couval jsem do volného prostoru a nevšiml jsem si, že za mnou je dvacetimetrový vánoční strom. Jakási žena začala křičet "barbare, ty barbare!" a to už ke mně přibíhala URNA, které od epochálního polapení Kajínka neměla do čeho píchnout a netajila se úmyslem si na mě smlsnout a z druhé strany přibíhali rozlícení magistrátní úředníci ... když tu zazvonil mobil.

Přiložil jsem přístroj k uchu. Kdopak to bude?
Byl to Vašek Větvička (Americké listy), jeden z tradičních přispěvatelů Psa a mnohých dalších periodik. Přiletěl z Kentucky, je v Praze od pátku a v neděli mě navštívil.

Hleděl jsem do namířených hlavní a poslouchal, co mi Větvička říká:
"Hele," děl Vašek "když jsem byl v neděli u vás, nezapomněl jsem si u vás bumerang?
Zařadil jsem jedničku a z toho pekla prchl.
Vy si myslíte, že si vymejšlím a přeháním. Nikoli. Mám důkaz.
Ten bumerang si kentucký občan Vetvička u mě skutečně zapomněl, a co tyto řádky píšu, bumerang leží opodál a vrhá na mne zakřivené pohledy.

Psí příhody   
Bart věru není žádný Casanova. K fenám galantní, nikdy však nepřiměřeně dotěrný; jeho životní prioritou je zápas s jedlými psy, ale nikdy není příčinou sváru psí žena - z Bartova hlediska je motivem sama existence toho druhého.

Proto je až kupodivu, jakou vášní zahořel k Andule, německé ovčandě pana Suchého. A Andule není Bartovo dvoření proti mysli.
Tvá to už několik dnů. Zpočátku jsme tomu s panem Suchým nevěnovali pozornost, protože dříve tomu bylo vždycky tak, že Bart přiběhl, po svém způsobu vzdal poctu a brzy na to odběhl a čmuchal po okolí, jestli nevyčmuchá jedlého psa. Jenže tentokrát se zdálo, že hodlá brát laškování vážně a my tedy museli vzít vážně roli ochránců cudnosti, nebo spíš čistoty psí rasy a shromáždění rozpustit.
Pan Suchý se vydal s Andulou a její družkou Darinou k domovu - a totéž jsem udělal já, šel jsem s Bartem domů.
Když jsem usoudil, že Bart pustil Andulu z hlavy, pustil jsem ho z vodítka.
Byl to omyl.
Bart se okamžitě otočil a pádil za svou vyvolenou.
Je neuvěřitelné, na jakou vzdálenost ji dovede vyčmuchat. Po těchto zkušenostech už mě překvapuje jediné, a to, že Bart, po vzoru Monte Christa, nekope podzemní tunel, který bude mít vstup u branky vedoucí na náš pozemek a vyústí pod Bertramkou, v blízkosti domu, kde Andula bydlí.
I když... napadá mě, že měl Bart dneska nějaký zablácený frňák.
Barte, kde jsi?