Úterý 19. prosince 2000
Ukázalo se, že jako "podavač sponek SDI" byl do systému PAS3 zanesen tahač raket z programu Strategické obranné iniciativy s kódovým názvem "Spoon". US Army se zbavovala válečných přebytků, slevili polovičku z původní ceny 100 milionů. Přesto Hlav řve: "Až zjistím, kdo to objednal, zabiju ho"! Naštěstí jsou všechny naše počítače přihlášeny do systému PAS3 pod jeho heslem. A tento deníček je tajný.

Český politický cirkus:
Otakar Motejl oficiálně jmenován ombudsmanem, a máme o úřad víc! Pikantní detail - svůj slib předal do rukou předsedy sněmovny Václava Klause. Rád bych byl mouchou na stropě, abych viděl, jak se při tom Klaus tvářil, a ještě raději bych byl vševědem, který čte jeho myšlenky. "To nemuselo bejt," byla asi ta nejmírnější formulace.
Dnes, v úterý, se Motejl bude instalovat ve svém ombudsmaním sídle v Brně. Pochvaloval si, že už jsou první stížnosti. Tak to ty nouze nebude, o stížnosti. Dovedu si představit, jak po brněnské dálnici potáhnou karavany automobilů, pojedou nakonec krokem, totální zácpa začne u Devíti křížů a nakonec dosáhne Větrného Jeníkova a lidé potáhnou za svým ombudsmanem se stížností proti blbosti a nekompetentnosti a hulvátství toho kterého úředníka - a ten hněv, až jim nad hlavou proletí helikoptéra a v ní bude sedět Václav Klaus, jemuž se to všechno rozleží v hlavě a poletí za Motejlem si stěžovat na nekompetentnost státního úředníka. Toho nejvyššího. Prezidenta republiky.

Dneska se možná bude konat pidistávka, či stávečka - ve veřejnoprávní televizi se objeví - snad - protestní logo. A už tu máme protestní spolek a Ivan Langer, jemuž v hlavě doutná myšlenka a stejně vás zprivatizujeme hovoří posměšně o nátlakových skupinách.

Za úspěch akce bych nedal dýmku tabáku, mlsní političtí kocouři stejně tu televizní smetanu vylížou. Nový generální ředitel si už bude moci chystat cedulku s nápisem padouch roku. Na mou věru, to bude pěkná televize - dá se předpovídat předem. Útěk ze zpravodajského subkontinentu, když mu krátce šéfoval Ivan Kytka, je ukázkou, co hrozí, že nastane, když si politikové budou nadále s televizí hrát jako s plyšovým medvědem.

On opravdu nekouše, ten medvěd. Ale způsobů pasivního odporu a neviditelné sabotáže umí na stovky! Ano, to bude pěkná televize. Ostatně, ten útěk chytrých lidí se datuje už dlouho. Když odešel Čestmír Kopecký, říkal jsem si, tam to nedopadne dobře. A když odešel Zdeněk Šámal, říkal jsem si - tam to nedopadá dobře.

Rodina a přátelé   
Nastávají, když vypadnete z okna ve dvanáctém patře. Nebo když se vám zhroutí systém a musíte přeinstalovat wokna. To první se mi nikdy nestalo, to druhé se mi stalo včera. Pětadevadesátky, potažmo osmadevadesátky používám tak dlouho, jak jen je to možné - tedy od roku 1995. Musím říci, že k plné spokojenosti, a naopak nechápu všechno to remcání a skuhrání. Mně wokna nepadají (tedy, dokud jsem měl 486ku, tak vůbec nepadaly, teď na Pentiu III občas zatuhnou) a nikdy se mi nestalo, že bych je musel přeinstalovat. A že je mořím jako hrnčíř kruh, od rána do večera, osm aplikací vedle sebe, až se práší za kočárem.

Je mi putna, že je vyrobil mrkvosoft. A wokenní word nenávidím bez ohledu na to, že ho vyrobil mrkvosoft, ale proto, že je to arogantní, nechutný a ve všem všudy hloupý drzý textový editor, a zatímco jsem rád, že se wokna stala standardem, . jsem krajně nerad, že se word stal standardem.
No a včera se mi wokna zhroutila tak, že to hůř nešlo. Výměna registrů nepomohla. Nastala ta truchlivá chvíle, kdy jsem musel najít instalační cédéčko. Připadal jsem si, jako kdybych hledal smlouvu o životní pojistce milované bytosti. Kdyby aspoň při té re-instalaci se na monitoru objevovaly nějaké povzbudivé hlášky typu: ničeho se nebojte, tohle je jen inventura oprava pár nakopnutých maličkostí. Naopak, z monitoru se sypou kydy typu konečně se ocitnete v radostném a veselém prostředí Windows! Půl hodiny trvá to martyrium. Pevný disk při tom příšerně chroustá.

A ve zvukové kulise příšerného chroustání s mi před vnitřním zrakem odvíjelo to, co se (prý) odvíjí člověku letícímu z dvanáctého patra vstříc asfaltu. Celý život... Co všechno mám na počítači nainstalované? Tucet aplikací... jenže každá je doladěná a vypiplaná a nastavená a přizpůsobená. Každý mi sedne do ruky jako rukověť zednické lžíce po pětiletém užívání. Jsou to vyšlapané boty.

A teď disk chroustá... tak nějak chroustají střepy v obchodě s porcelánem, ve kterém dělá slon inventuru.
Dochroustal. Restartoval jsem počítač... a všechno bylo jako před tím, s pár maličkými výjimkami! Opravdu jen opravil to nakopnuté a celý ten vyladěný systém tuctu aplikací vzlétl ke klenbě monitoru jako Fénix povstavší z popela!

Vždyť to říkám pořád, že Windows jsou výborný systém.
Jo, a proč že se zhroutily?
Instaloval jsem jednu dll knihovnu. Pěkná kravina, tyhle dll knihovny, vždyť to říkám pořád, zatracený Windows, pryč s Gatesem!

Psí příhody   
Příštím účastníkem soutěže o Chalupeckého cenu by se mohl stát Bart v oboru uměleckého vylejvání kafe. Musím říci, že Bart se výborně drží v konkurenci a že dovede překonat vysokou laťku, nastavenou jeho předchůdcem, německým ovčákem Gordonem.
Gordon byl na jemnou práci. Chodil kolem stolu, přihlížel a čekal na příležitost. Ta nastala, když někdo uchopil ouško šálku a opatrně pozvedával kafíčko k ústům. Pak Gordon přiházel - a hlavou drcnul zespoda do lokte. Byla v tom přesnost a elegance, obdivuhodná cílevědomost, jako když toreador vrazí svůj meč býkovi do srdce.

Bart na to jde jinak. Ten atakuje stůl zespodu. Podezírám ho, že má pod chlupatou kůži na temeni hlavy helmu - jinak by ho některé rány musely omráčit. Nejde jen o stůl jídelní - někdy mi lehává u nohou, když píšu. Venku zaštěká Sára&Bára, a Bart vyletí a bum, těžký stůl ze dřeva a plechových profilů, zatížený dvěma monitory a hi-fi věží... no, nenadskočí, nebudu přehánět. Ale pořádně zaduní.

Když je to ale jídelní stůl zatížený pouze dvěma šálky kávy, ten ano. Ten vyletí.
A šálky se vylejou.
K tomu došlo dnes, po obědě. Bart je umělec, byť jinak založený, než býval Gordon. Dává přednost silovým řešením ovšem i jeho práce s načasováním a přesností je obdivuhodná. Pochopitelně, že praští do stolu, když je kafe čerstvé, šálky vrchovaté a pozor - když je ubrus nový, vypraný a vyžehlený. No a na ubruse dva fleky, s úžasnou dynamikou a vnitřní silou, stopa po hlubokém duševním pohnutí, Jackson Pollock na nebesích tleská!

Nemá smysl umělci spílat za jeho výkony. Já šel vařit nové kafe a zatímco Bart řval u jedněch vrátek a Sára&Bára u druhých, Míša namáčela ubrus ve vaně. Ne, nemusíte se obávat, že napřesrok nebude co vystavovat v Národní galerii. Bude ještě mnoho příležitostí...

Jen na jedno jsem zvědav: na to, jak bude Milan Knížák laureáta Chalupeckého ceny Barta z té galerie vyhazovat. Bude si na to muset přizvat lidi.
Hodně lidí.