Pátek 15. prosince 2000
Náměstek Cymbuch nám telefonicky vzkázal, že kdo dnes dobrovolně a bez nátlaku nepodepíše dohodu o přesčasech a pracovní pohotovosti, bude propuštěn pro "neplnění kvalifikačních předpokladů". Podepsali jsme. I Ambrož. Ten děsně sprostě nadává - hlavně na odbory celkem a na naše ZOO zvlášť. Hned by z nich vystoupil, kdyby nemusel splácet půjčku. Dobrá zpráva: Příští týden dostaneme všichni vánoční kolekce!

Český politický cirkus:
O senzaci se postaraly čtvrteční Lidové noviny, které přinesly dokonce dva články o chystaném odvolání ministra obrany Vladimíra Vetchého. O jeho senilním stylu tak zvaného řízení ministerstva obrany se vyprávějí zkazky, které dostaly korunu, kdy se provalilo, že jeho vypečení podřízení, kteří jsou zakopaní na kulaťáku od vítězné bitvy na Bílé hoře (není jasno, za kterou stranu bojovali, nejspíš za svoji) zmanipulovali navrhované zadání soutěže o nákup zbytečných nadzvukových stíhaček a starý pán si to lejstro ani nepřečetl.

V češtině máme rčení "generál bez vojska". Toto rčení na naši brannou situaci neplatí - tady máme ministerstvo obrany bez armády. Naše armáda nyní opět bojuje, poprvé od Pouštní bouře - proti vlastnímu ministerstvu, které usiluje o čestný titul nejhorší resort ve vládě Miloše Zemana.
Je veřejné tajemství, že v neformálním hodnocení NATO nováčků, tedy Polska, Maďarska a Česka, prošlo jenom Polsko. Maďarsko a Česko propadly, a existují dvě verze - podle jedné je na tom Maďarsko ještě hůř než my, podle druhé jsme my na tom hůř než Maďarsko. Předáci NATO už nevědí, jak pohnout se strnulými strukturami v Dejvicích a chodí žalovat do Bratislavy - kde říkají Slovákům, že vinou Čechů a Maďarů je jejich šance dostat se do NATO mizivá. Vina ovšem není jenom na Vetchém a jeho senilním ne-vedení ministerstva, vina není jenom na Milošovi Zemanovi - vina je i na tak zvané opozici, která v rámci oposmlouvy nechávala a nechává dejvický svinčík hnít, vina je na branných výborech poslanecké sněmovny a senátu, které neudělaly pro zlepšení situace nic, slovy nic.
Vetchého asi vyhodí, už proto, že to Rouček popírá, ale co by opravdu pomohlo, to by byla masová defenestrace na ministerstvu obrany -bez následné (a obvyklé) refenestrace, jak nazvala geniální Lydie Junková proces, kdy například idiota vyhodí od armády a on se vrátí na ministerstvo s vyšším platem na vyšší místo.

Nespokojenost v televizi
Rada České televize odvolala generálního Chmelíčka, koncesionáři kteří si televizi platí dostali vysvětlení, že pan generální s radou málo komunikoval a s radou nekomunikovati není radno, jelikož komunikování, jak to tak vypadá, je hlavní náplní generálního televizního, zvláště když je rada vyfutrována politicky. Jenže teď se do toho vložil jiný element, totiž televizní odbory, a daly najevo malou ochotu ke komunikování s radou a její úradek označily za neodpovědné, nekompetentní a ve svých důsledcích destruktivní.
Mám radu radě: vyhoďte je všechny, parchanty, nekomunikují, ať jdou!
Konec konců, už to tady jednou bylo, začátkem sedmdesátých let taky vyhodili z televize ty, co nekomunikovali s politickými pány. A jaká to pak byla pěkná televize, a jaký klid k práci vznikl!

Rodina a přátelé   
Byl - snad - v pondělí, nevím, někde jsem zahlédl, že to byl nejteplejší den od doby, kdy v Klementinu poprvé vystrčili teploměr z okna. Hurá, zas jedna dějinná událost! V létě splakali nad výdělkem majitelé plováren a ti by se měli dát do kupy s majiteli lyžařských vleků. Začíná vládnout univerzální počasí, jaksi umělohmotné, prefabrikované, mekdonaldové.
Má to ještě jeden rys.
Na jaře bylo horko a po několikaměsíčních tahanicích vláda zatřepala pytlíkem a vysolí zemědělcům náhradu. Kdybych byl majitelem lyžařského vleku, postavil bych se do fronty před Strakovu akademii: když jsou zemědělci kompenzováni za rozmar počasí, proč ne majitelé vleků a lyžařských penzionů za teplou zimu a majitelé plováren za deštivé léto?

Na tomto principu by se dala založit nová ekonomika. Dejme tomu, místo bezduchých textů v Neviditelném psu bych byl autorem duchaplných esejů, řešících existenciální otázky, jako kupříkladu, vodkuť jsme, kam deme gdo sme. Jenže pod vlivem bezduchých textů mých i jiných, sepsaných autory, kteří háží knoflíky do pokladnice naší gultury, obyvatelstvo zblblo a nejeví touhu po čtení duchaplných esejů. Takže, i autoři duchaplných esejů by se mohli postavit do fronty, kde vpředu by stál vysušený jarní zemědělec, za ním zmoklý letní plavčík a v závěru, v tričku a kraťasech, provozovatel lyžařského vleku.

Takto by se mohlo racionálně distribuovat národní bohatství jaksi celoplošně. Jistě že zbývá vymyslet, kde by se to bohatství vzalo.
Třeba by se někde nakradlo.

Psí příhody   
U řezníka si dnes vzpomněli na Barta a poslali mu po Míše kost od šunky. Byla to kost dekorativní, pořádná, s bambulemi na konci, i stopa masa na ní zbyla - prostě, byl to dárek jak se patří pro psa.
Však taky byl Bart náramně nadšený, když Míša přišla z nákupu domů. On se vždycky zajímá o nákupy a cpe hubu do igelitového pytlíku, i když nesu cartridge do tiskárny anebo sadu šroubováků. Tentokrát to byla kost od šunky a Bart věděl, že je jeho - nepochyboval ani na okamžik. Míša musela z igelitového pytlíku vytáhnout pytlík druhého řádu, v němž byla kost ukryta. Bart skákal, zdálo se, že přišel na antigravitační prostředek a měl radost jako Gross po polapení Kajínka.
Míša mu kost podala a on se okamžitě uchýlil do soukromí, abychom mu ji neukradli a nesežrali - této psí logice by se divil jen ten, kdo nikdy žádnému psovi nepřišel blíž než na patnáct metrů a nebyl s ním déle než hodinu.

Jenže Bart si vzal do hlavy, že si kost odnese do obýváku a měl jasně v úmyslu ji zpracovávat uprostřed koberce po dědečkovi. Byl tedy vyhnán i s kostí před dům.
Nesl to nevrle, ale kost mu byla dostatečnou útěchou.
Přilehl k ní jako bojovník k něžné milence. Jenže, místo aby se do ní tvrdě pustil, začal ji nešikovně obracet v tlapách a zkusmo ji olizoval. Za pět let svého života ještě nikdy, chudák, nedostal kost od šunky. Nevím, zda se mu o ní někdy zdálo, asi ne, jak by se mu mohlo zdát o nepoznaném, nedotýkaném, nesežraném. Aby se jí dostal na jádro duše, začal ji olizovat.
Opustili jsme ho. Po nějaké době přišel domů, na čumáku hlínu. Jasné to znamení - někam ji zahrabal a archeologové za 120 milionů let podle ní natočí televizní film.
Zatím je na film brzo. Kost je zahrabaná čerstvě, Bart zapomněl, kam ji ukryl a hledá ji na svém pelechu.