Český politický cirkus:
Vše podstatné je řečeno v titulku: vydavatel knihy Mein Kampf Michal Zítko dostal u soudu první instance tři roky podmíněně a pokutu dva milióny korun. Vzhledem k tomu, že na vyprodukování této knihy vydělal třikrát tolik, je to pořád ještě "dobrej kšeft", jak říkával pan Kohn, ten, kterého autor knihy, Adolf Hitler, nechal poslat do plynu.

Debata kolem kriminalizace Zítkova počinu už proběhla a lze se obávat její recidivy, že se každý vyjádří k tomuto případu. Takže začnu: nejde o vydání knihy, jde o vyrobení artefaktu, kultovního předmětu. Zítko nevydal žádný paperback jasně signalizující, že je to knížka, která má seznámit čtenáře s jádrem ideologie, která rozpoutala druhou světovou válku. Zítko vyrobil kultovní objekt se všemi náležitostmi. Kdyby mu to mělo projít, pak by bylo absurdní pronásledovat skinheady za hajlování a za nacistické nášivky na bundě. Proč by nesměl být hákenkrajc na bundě, když smí být - v kultovně bezchybné podobě - vyražen na desce objektu - knihy?

Jo, kdyby to tak bylo možný... zní refrén staropražské písničky. Kdyby to tak bylo možný, zabavit Zítkovi zisk z toho svinského činu, a věnovat ho obětem holocaustu. A doplňkový trest? Žádná basa, byť podmíněná. Nechal bych ho tři měsíce zametat v Terezíně cely, ve kterých jeho autor nechal mučit lidi. Vsadím se, že po těch třech měsících by se na Mein Kampf díval jinak.

Ještě k summitu v Nice
To je zajímavé, že k dohodě se dospěje v okamžiku, kdy v kufru docházejí poslední košile, nejlépe pak nad ránem. Oni pak ti političtí šaškové vypadají jako hrdinové: bili jsme se jako lvi, vážení voliči! Oka jsme nezamhouřili!
A dále: V Nice byl uzavřen kompromis. Chvála bohu za něj. Ale všimněte si, že ani jedno koryto nebylo obětováno. Redistribuce hlasů v Radě Evropy, navíc doplněná šalamounským doplňkovým hlasováním podle počtu obyvatel, nechává velké státy v klidu. Žádný poslanec Evropského parlamentu o křeslo nepřijde - parlament nakyne, stejně tak nakyne Evropská komise.
Nic jiného se nedalo čekat. Ostatně - parlament o 600 poslancích je už teď nesmyslně veliký, takže když bude mít 800 poslanců, prakticky to vyjde nastejno.

Neberte mě jako eurospekptika. Jsem rád, že to tak dopadlo. Mašinérie se valí dál a přes všechny groteskní průvodní znaky jsme přece jen k členství o krok dál.

Rodina a přátelé   
Jistě jste viděli Hvězdné války - je tam konflikt Temné a Světlé síly. Ta temná je zábavnější a přitažlivější.
Bydlíme na Smíchově, to je Praha 5. V pátek večer, když v rádiu hlásili, že policajti lapli prchajícího Kajínka, byl jsem zvědav: kdepak asi? Na sídlišti Velká Ohrada...
To je kousek od nás, a doslova za rohem od Ivana Straky (Gentlemana)... Toto vědomí blízkosti dramatu, drsné události, má zvláštní citový dopad. Nedovedu přesně rozmotat, jaký je to dopad, zda se ztotožňuji s Kajínkem (jako kluk při hře na lupiče a strážníky neboli na strály jsem hleděl být spíš strálou než policajtem), nebo s policajty.
To sídliště, kde chytli Kajínka, mám zapsáno ještě hlouběji pod kůži.
Začali ho stavět v sedmdesátých letech. Můj kamarád archeolog tam dělal dokumentační průzkum, či jak se to jmenovalo. Několikrát jsem se byl za ním podívat. To stačilo buldozerem shrnout docela mělkou vrstvu zeminy a objevily se pozůstatky osídlení starého až dva tisíce let. Tady byla obydlí tady opevnění, tady hroby.

"Pojď se podívat na specialitku..." zval mě tenkrát Honza.
Moc moudrý jsem z toho nebyl. Díra v zemi, nějaká začouzená.
"Kanibalská kuchyně," pravil archeolog ponuře.
Ukazoval mi kosti, načisto nasekané naporcované, podle jeho tvrzení ovařené, rozumí se lidské. Ne moc staré, tak patnáct set let... Skládal jsem si v hlavě soupis zázraků světové kultury, které byly už sta a sta let staré, když kousek od našeho baráku, na pláni nad Vltavou si kanibalové vařili naporcovaného druha, ožírali kejtu a huby se jim leskly mastnotou.
Tehdy jsem taky pocítil tu vzrušivost, to hrůznoslastné zatetelení vyvolané kontaktem temné síly.
Kajínek, dobrý. Ale kanibalové v těch místech, kde Kajínka chytli, to je lepší. Průsvitky stop Temné síly leží na sobě.
A pak zafouká vítr času a zaklapnou dvířka zapomnění, která se otevřou jen občas, na kratičkou chvíli.

Psí příhody   
Je to Sean, irský setr, čilý, veselý, a naprosto svobodný. Už dlouho jsem ho neviděl. Dnes jsme ho s Bartem potkali po půl roce. Náš vršek se za posledních šest měsíců hodně změnil - k lepšímu. Cesta podél zdi chránící oboru u Bertramky je nově vydlážděná, takže návštěvník Bertramky pohodlně vystoupá až sem nahoru k nám a může navštívit restauraci Blaženku, která se přejmenovala na Le Lapin Bleu. Pravda, tuto změnu ani Bart, ani Sean neocení. Dokončena je demolice staré ohavné trafostanice a místo ní zde dřepí nová hi-tech trafačka velká jako myčka nádobí (velkého nádobí). Že je dokončena Velká Podezdívka Kolem Hřiště Sokola, to už jsem hlásil několikrát.Nuže, v tomto novém, vylepšeném prostředí Sean zmizel, nevyskytoval se. Naposledy jsem ho potkal opravdu někdy před půl rokem - zblejsknul Barta a otočil se na podpatku a se slovy tohoto debila nemůžu vystát odešel domů.

Takže dnes znovu - a Sean, na rozdíl od minulého setkání, se tvářil přívětivě (on je přívětivý, a dával najevo, že by se s Bartem kamarádil. Barta jsem měl a vodítku (horolezeckém lanu). Řekl: Vrrr... a Sean? Pokrčil rameny, opět se otočil na podpatku a odešel, frivolně, krokem takřka tanečním.

Musím připustit, že Bart mi neřekl na Seanovu adresu nic dobrého.
Je to trochu zvláštní, protože Bart je sportovec, ne násilník - a pere se výhradně se psy, kteří se perou rádi jako on, tedy s Brokem, Maxem a v posledku i Tomem, kdežto psy mírné povahy toleruje. A Sean má mírnou povahu.

Nejspíš mu závidí, že tak volně pobíhá, kdežto on musí chodit na vodítku.
Jo, kamaráde, to proto, že nemáš mírnou povahu...

Takže znovu, kdo je zde pánem? Bart, který každého přepere? Ne. Pánem Mrázovky je Sean, protože je volný jako hodně zrzavý vítr.