JÍGRLE TÝGRLE A TATÍNKOVA RADA

Žili byli v jedné zemi, v jednom kraji, uprostřed hlubokých lesů na úpatí vysoké skály chudý uhlíř a jeho žena. Narodil se jim synek a dali mu jméno Jeník.

[an error occurred while processing this directive] Uplynulo sedm let a Jeník už chodil sám do lesa na jahody. Uplynulo dalších sedm let a Jeník pomáhal otci zakládat milíře. A po dalších sedmi letech chodil do lesa na lov. Byl silný a bystrý. Z jeho pasti neunikl žádný vlk, jeho oštěp nikdy neminul medvěda a šíp zasáhl každého ptáka, ať letěl sebevíc vysoko. Rodiče měli ze syna radost, otec na něho byl hrdý a matka ho nadevšecko milovala.

Jednoho dne Jeník vystoupil až na vrchol vysoké skály. Nerostly tu žádné stromy, žádné keře, jenom mezi balvany se plazily divné kapradiny, jaké nikdy dříve neviděl. Procházel se skalními soutěskami a v té nejužší a nejtemnější se zarazil: z šera na něho svítily divé oči. Stiskl pevnou rukou tesák a vrhl se kupředu. Na zemi tam seděl velký orel, pařáty bolestně zaťané do hlíny, krev na zobáku a žluté oči mu žhnuly jako dvě lampy.

Jeník napřáhl zbraň, ale orel jen smutně svěsil hlavu a chabě zatřepal jedním křídlem. Druhé mu viselo podél trupu. Mládenec ukryl zbraň do pochvy a povídá:

"Co je ti, orle? Proč tu tak sedíš v temné soutěsce?"
"Hnal jsem se za kamzíkem, Jeníku. Jsem už starý, oči mi tak dobře neslouží jako zamlada. Narazil jsem na kámen, pak na druhý. Sedm jsem jich porazil a zapadl až sem. Tak bodni, bodni přece!"

Jeník neřekl nic, prohmatal orlovi kosti a shledal, že si pták zlomil křídlo, nohu a sedm žeber k tomu. Že měl dobré srdce, vzal orla do náruče a s velkou námahou ho snesl s hory a přinesl domů. Matka navařila léčivé byliny, otec naštípal prkénka na dlahy a Jeník přikládal nemocnému ptákovi náčinky na rozpálené čelo. Po sedmi týdnech byl orel zdráv. Rozloučil se s otcem i matkou a loučil se s Jeníkem.

"Až ti bude nejhůř, pomůžu ti," sliboval. Ale Jeník se jen zasmál.
"Jak mi můžeš pomoci? Ničeho se nebojím. Pracuji s otcem, pomáhám mu pálit uhlí. V lese jsem jako doma, umím klást pasti, metat oštěp a střílet šípy tak přesně, že ani ty bys mi neutekl."
"To je pravda," řekl orel. "Ale svět je veliký, je v něm sedm zemí a v každé sedm krajin! Jednou se tam třeba vypravíš a pak mě můžeš potřebovat!"

Ale Jeník jen mávl rukou. Doma se mu líbilo, proč by chodiL do sedmi zemí a sedmi krajin! Rozloučil se s orlem, chvíli se díval, jak letí a ztrácí se v dálce, je velký jako vrabec, jako moucha a jako pouhá tečka. Pak zmizel docela a nebe bylo prázdné a čisté.

Vtom Jeníka napadlo, jaké to asi je v těch sedmi zemích a sedmi krajinách. Od té chvíle neměl doma stání. Toužil po dálkách, chtěl jít tak daleko, jako letěl orel. Otec s matkou viděli, že ho doma neudrží.

Matka napekla buchty a poplakala si. Otec ušil synovi pevné boty z kůže medvěda, kance a zubra a dal mu radu na cestu:

"Sám nevíš, synku, do jakého nebezpečí se pouštíš. Ale budiž, ať je po tvém. Pamatuj si ale, že na světě není nic, co bys pro sebe snadno získal. Čím cennější je věc, po které toužíš, tím větší námahu a odříkání musíš podstoupit. Nikdy se nepouštěj cestou zdánlivě snadnou. Ta vede rovnou do nesnází. Taková je moje rada."

Jeník poděkoval za buchty, za boty i za radu a vypravil se do světa.

Po sedmi dnech přišel do města. Všude vlály pestré prapory a domy byly ozdobeny květy. eník se ptal, co to znamená a dobří lidé mu řekli, že princezna se bude vdávat.

"Za koho se bude vdávat?" ptal se Jeník.
"To se ještě neví. Chce si vybrat toho nejlepšího muže na světě. Ze sedmi zemí a sedmi krajin se sjíždějí princové a každý z nich chce dokázat, že právě on je ten nejlepší. Princezna má z čeho vybírat!"

Pak ukázali Jeníkovi obrázek princezny a do chlapce jako když střelí.

Tak byla princezna krásná.

Nejlepší muž na světě jsem přece já, uvědomil si Jeník. Kdo dovede lépe klást past, kdo dál hodí oštěpem, kdo přesněji vystřelí šíp! Neváhal a vypravil se na zámek, aby se princezně představil.

Zámek to byl ohromný, postavený z bělostného alabastru. Sedmkrát sedm komnat v něm bylo. Jeník přišel do té poslední. Postávali tam tři princové. Jeden měl zbroj vykovanou z chromniklové oceli, vykládanou stříbrem, zlatem a platinou. Zbroj se blýskala, až Jeník musel mhouřit oči.

Druhý měl zbroj z titanu, ozdobenou démanty. Ten nejmenší byl jako vlašský ořech. Démanty na sebe narážely při každém princově pohybu a zvonily jako loretánská zvonkohra. Byly naladěny na píseň "já miluji jen vás, madam, a vaše oči šedé".

Třetí pocházel z nejvzdálenější země. Jeho zbroj byla zhotovena ze santalového dřeva a z trojnásobné vrstvy kůže voňavých opiček. Každá voňavá opička je velká jako malík a stojí tisíc dukátů.

"Co tu děláte, princové?" divil se Jeník.
"Čekáme, až se dostaneme k princezně. Ale asi se nedočkáme."
"Proč to?"
"Jsme nejchudší ze všech princů. Před námi je sedmkrát sedm princů sedmkrát bohatších a zvlášť těch sedm vepředu, to jsou opravdoví boháči."

A princové vzdychli.

Jeník se zamračil. Princezna přece chce nejlepšího muže, nestojí o nejbohatšího! Podupl si v botkách z kůže z medvěda, kance a zubra a hrnul se do dveří.

"Kampak, kampak?" řekli princové přísně.
"Princezna chce nejlepšího muže, a to jsem já. Uhněte z cesty!"

Princové Jeníka zboxovali a vyhodili až na práh zámky. Pak se vrátili do poslední komnaty a čekali, až se dostanou k princezně.

Jeník seděl v prachu, mačkal si boule na hlavě a před očima se mu dělaly jiskřičky. Vtom, kde se vzal, tu se vzal, objevil se Jígrle Týgrle. Byl to skřítek na pohled šeredný, na omak odporný, ale v jádru dobrý, i když měl tu a tam divné nápady.

"Zapomněl jsi na otcovu radu, hochu," řekl Jeníkovi. "Princeznu dostaneš, ale až po velkém odříkání a namáhání."
"Chci udělat všechno, ale nevím co," řekl Jeník. Jígrle Týgrle to věděl a zrovna to Jeníkovi vyložil:

Nejdřív musí získat čarovný meč. Musí ale projet sedm krajin v sedmi zemích. Meč mu pomůže najít ten, kdo měl Jeníka nejvíc rád. Až meč najde, potká sedm rytířů. Meč je jejich, budou se zlobit a na Jeníka se vrhnou. Pomůže mu ten, komu Jeník nejvíc pomohl a zabije šest z nich. Ten sedmý rozseká Jeníka na sedm kusů. Až nad těmi kusy zapláče ten, koho má Jeník nejvíc rád, kusy srostou. Pak Jeník dostane princeznu.

"To je mi ale rada," řekl Jeník rozpačitě. "Co když meč nenajdu, co když mi nikdo nepomůže, co když nikdo nezapláče? Nešlo by to udělat jinak?"
"Pamatuj na tatínkovu radu, Jeníku, snadná cesta vede do nesnází!" řekl Jígrle Týgrle přísně.
"Tatínek je prostý uhlíř," řekl Jeník. "Ty určitě znáš i jinou pomoc!"
"Znám," řekl Jígrle Týgrie. "Ale nechám si za ni zaplatit."
"Dám ti všechno, co budeš chtít."
"I to, co budeš mít nejvíc rád a o čem zatím nevíš?"

Jeník se zamyslel. Má rád mámu, tátu a princeznu. Ale o tom ví, takže to Jígrle Týgrle nebude chtít. Co by mohl chtít víc? Zasmál se a kývl.

"Dám ti to, co budu mít nejvíc rád a o čem zatím nevím!"

Jígrle Týgrle pleskl slizkou ručkou o chlupaté bříško, jakou měl radost. Kdyby byl Jeník chytřejší a zkušenější, bylo by mu to podezřelé, ale měl myšlení jenom na princeznu.

Skřítek Jeníkovi pomohl, a pak se konala krásná svatba. Jeník se stal králem v té zemi, princezna královnou a byli v alabastrovém zámku šťastni. Narodil se jim chlapeček Skřivánek. To jméno mu dali proto, že se smál jasným, čistým hláskem. Král Jeník ho miloval nadevšechno. Po sedmi letech přišel Jígrle Týgrle a strčil Skřivánka do pytle.

"Přišel čas placení dluhu, králi Jeníku! Beru si, co máš nejvíc rád a o čem jsi nevěděl, když sis mačkal boule v prachu před alabastrovým zámkem!"

Naložil si pytel na záda a zmizel.

Bílý zámek smutkem zčernal, červené tvářičky mladé královny zbělela a černé vlasy Jeníkovi zšedly. Rozloučil se s královnou, obul boty z kůže medvěda, kance a zubra a šel Skřivánka hledat.

Prošel všechny země o krajiny a bloudil v sedmé krajině sedmé země, jinými slovy v krajině poslední. Skřivánka ale nenašel. Byl už zoufalý, když uviděl v dálce les a nad ním horu. Pleskl se do čela: vždyť to je rodný les, tam bydlí máma s tátou! Známou stezkou došel až domů a všechno tam pověděl. Táta si myslil: vidíš, měl jsem pravdu. Nejsnadnější cesta vede brzy do nesnází. Ale neřekl nic, protože byl moudrý, i když byl obyčejný uhlíř.

"Snad by ti pomohl kouzelný meč," řekla najednou maminka, člověk, který měl Jeníka vždycky nejvíc rád.
"Kde je?"
"Praštíš pěstí do skály, až pukne. Tam je ten meč."

Ukázala mu to místo, Jeník rozrazil skálu a ve chvilce uháněl cestou necestou, nový meč u boku, novou naději v duši. Vyšel z lesa, ale na louce byla ještě větší tma, než v doubravě. Od obzoru k obzoru se táhly hory, nebyly to hory, byli to rytíři tak velcí, že zvonili přilbami o nebeskou klenbu.

"Dej sem náš meč," křičeli sedmerým hlasem, neboť jich bylo sedm.
Jeník s nimi chtěl bojovat, ale kouzelný meč od nich odskakoval, protože jejich štíty byly ještě kouzelnější. Už po něm napřahovali obrněné ruce, už se Jeník loučil se světem, když se udělalo trochu jasněji. Rozhlédl se, a co nevidí! Ohromný orel, kovově lesklý, svistl povětřím a uklovl prvnímu rytíři hlavu. Klovl podruhé, potřetí, po čtvrté, popáté, pošesté. Klovl by i posedmé, ale poslední, ten největší rytíř už skočil, vyrval Jeníkovi z ruky meč a sekal do ubožáka zleva zprava, až ho rozsekal na sedm kusů.

Orel se rozhněval; klovl sedmého rytíře, až ho celého rozklovl. Zakroužil pak nad loukou a odletěl. Víc pro Jeníka nemohl udělat, vždyť to byl přece jenom pouhý pták,

Ležel Jeník rozsekaný na louce a sedmkrát smutně přemýšlel. Že já neposlechl tatínka, že já neposlechl Jígrleho Týgrleho, šeredného skřítka s dobrým jádrem ! Kdo mi asi pomůže? Tatínek mi dal radu, maminka našla meč, orel ukloval sedm rytířů a princezna, či vlastně královna přesněji řečeno královna vdova? Ta mi nepomůže, protože jsem vlastní špatností přišel o našeho Skřivánka, chlapečka milounkého!

Jak tak leží a počítá pampelišky, které rostou na jeho kostech, spadla na něho kapka, hřejivá, léčivá. Sedm kapek stačilo, aby pampelišky opadaly z kostí a všechny části těla přiskočily k sobě!

Jeník se posadil, hleděl do sluníčka jako tumpachový, a ono to ne bylo sluníčko, ale mladá žena, krásná jako obrázek, ani princezna, ani královna-vdova, ale královna opravdivá, opravďoucká, jeho královna jeho nejmilejší choť. Z očí jí kanou slzy, před chvílí od žalu, teď od radosti.

"Má milovaná, nejmilovanější!" vyskočil Jeník a padl jí kolem krku. "Tys mi odpustila, že jsem vlastní špatností přišel o Skřivánka?"

"Odpustila, Jeníku. Do zámku přišel skřítek Jígrie Týgrle, přivedl chlapečka našeho milounkého a řekl, že jsi už dost vytrestaný a poslal mě sem, abych si poplakala nad tvými kostmi!"

Na cestě stál zlatý kočár a ze dvířek vyběhl hezký chlapec a smál se skřivánkovským hlasem, Jeník se vrátil s královnou a Skřivánkem do zámku, pustil se do kralování a vždycky se řídil tatínkovou radou. Země pod jeho vládou vzkvétala a nejlíp se měli uhlíři, protože je král zbavil daní, a orlové, protože král zakázal, aby je lovci stříleli.

A Jígrie Týgrle?

Ten se toulá světem a když je to zapotřebí, napravuje lidem hlavu.