Český politický cirkus:
Pohled optimisty: prezident Václav Havel navštívil jednání vlády. Nikdo mu tam nenafackoval, Miloš Zeman mu netípnul cigáro o klopu, a prezident sám při odchodu poznamenal, že to, k čemu se při jednání dospělo, je uspokojivě rozumné a přijatelné.
Přičemž to, k čemu se dospělo, je toto: vláda nebude momentálně problematizovat jmenování Zdeňka Tůmy (ona vlastně ani moc nemůže, že ano), nicméně se obrátí na ústavní soud, aby se vyjádřil, jak se vlastně ta ústava má číst - zda právo prezidenta jmenovat guvernéra (dosavadní právo) z vlastní hlavy je podmíněno schvalujícím podpisem premiéra, což by fakticky znamenalo, že prezident to právo nemá, protože buď mám právo a nepotřebuju žádný podpis anebo potřebuju podpis a pak má to právo ten, co mi ten podpis udělí nebo neudělí a ne já. Toto je ovšem logika tak zvaná selská, ve Fidlovačce platí cosi, co logiku připomíná jen vzdáleně.

Pikantní ale je toto: pakliže Ústavní soud shledá, že ve spodních vrstvách ústavy, kam oko normálního smrtelníka nedohlédne, je podpisování ze strany premiéra zakotveno, jmenování Tošovského bude snad taky neplatné, protože nebylo kontrasignováno premiérem a nebudou platné tedy jeho podpisy?
Ne, být zahraničním investorem, do takového blbince bych neinvestoval ani žeton z Monopoly.
To ale pány z vlády nezajímá, oni chtějí dát najevo, že se nepodřídí fíglu, který na ně Tošovský s Havlem vymysleli, fígl s abdikací a následným jmenováním ve zbytkovém čase nového guvernéra..

Právo po česku
Vzpomínáte na aféru s vyděračskými telefony a na kauzu Štiřín? Haleluja, už je tu první rozsudek, ruka spravedlnosti udeřila přísně a po právu (fidlovačním): odsouzen je ten, kdo byl vydírán a vyhozen z práce kvůli tomu, že odmítl vyrobit falešné materiály podporující lživé obvinění ze strany ministra zahraničí Jana Kavana proti Josefovi Zieleniecovi.
Přečtěte si předchozí složitou větu ještě jednou, ano tak to je, tohle není žádný žertík z rubriky CHTIP. Poškozený a vydíraný Václav Hrubý je odsouzen k tomu, aby se omluvil Karlovi Srbovi, muži, jehož jméno ve vyděračských telefonátech významně figuruje. Malý detail, svědčící o atmosféře za vlády Miloše Zemana: rudé Právo (nelze titulovat jinak) otisklo v pondělí, tedy v den konání soudu na první a druhé straně interview s Karlem Srbou, z něhož vyplynulo, jaký je to pašák a že má v kauze Štiřín naprostou, ale opravdu naprostou pravdu. V témž, přičinlivě rudým Právem v den soudu zveřejněném interview, je Hrubý osočován z hospodářských poklesků, které nebyly nikdy dokázány a jsou předmětem neukončeného soudního řízení.

Co dodat?
Na hradeckém zasedání výkonného výboru zazněly nahlas vyjádřené myšlenky, ze kterých se dalo usoudit, že přece jenom ze sociální demokracie se nevytratila slušnost a že z této becherovkové žumpy přece jen vede cesta. Gross vybízí Špidlu ke změně stylu, a Špidla se netváří, že by mu ta myšlenka byla cizí. Kéž by nezůstalo u myšlenek, kéž by se přešlo k činům, a kéž by takovéto excesy do očí bijící drzé bafuňářské zvůle zmizely z naší scény!

Rodina a přátelé   
Včera jsem tu pomlouval belgické řidiče. Ti budili celoevropský úžas už tím, že nepotřebovali řidičáky. Dnes už je potřebují, ale přesto jezdí...
No, abych byl spravedlivý: na našich silnicích a ulicích skoro nemine dne, abych neviděl bouračku, obvykle malou, ale rozhodně zbytečnou. Hlavní příčina, jak se domnívám, je nesmyslně vysoká rychlost - v sobotu jsme s Míšou chtěli jet do Brna podívat se na rekonstrukci bitvy u Slavkova, ale když jsme přijížděli hned za Průhonicemi do stěny mlhy a zatímco jsem zmírnil za šedesát, protože se mi zdálo, že je to jakž takž bezpečná rychlost, míjela mě auta vyhulená na stopade. A protože jsme nechtěli býti mezi mrtvolami oné bitvy, otočil jsem to na nejbližším výjezdu a jel zpátky.

Zpět k těm belgickým řidičům: oni jezdí pomalu, všechna čest. Zdá se ale, že drobet pomalu i myslí. Situace: Belgičan odbočuje vlevo, jiný Belgičan v protisměru taktéž hodlá odbočit vlevo. Najedou do křižovatky tak, že se skoro dotknou čumáky - jako dva berani, když se chtějí trknout. Následuje troubení.
Jiná klasická situace: jedeme autobusem po úzké silnici. U kraje stojí náklaďák. Autobusák hodí blinkr, chce se náklaďáku vyhnout, načež z parkoviště na druhé straně silnice vyjede kýsi Bimbo a cpe se do mezery zaplněné tělesem našeho autobusu. Bimbo troubí, autobusák troubí, pak oba spustí okýnko a nadávají si. Bimbo tvrdí, že náš řidič neměl do mezery vjet, protože má překážku na své straně, kdežto autobusák tvrdí, že Bimbo neměl vyjíždět z parkoviště, když viděl, že už autobus najíždí do mezery. tak dále, a tak dále. Nechápu, že to někdy skončilo.

Vrcholnou podívanou ale poskytla policajtka. Mnohé křižovatky v Bruselu jsou řízeny policisty. Ti při práci pískají na píšťalku a velmi energicky máchají rukama. Tahle policajtka taky pískala a její máchání připomínala posunkovou řeč hluchoněmých. Možná dokonce, že to byla posuňková řeč a že ta policajtka dělala policajtku jako melouch a že ve skutečnosti studuje filosofii a že tou posunkovou řečí se snažila vyjádřit nějakou složitou abstraktnost, něco jako Kantovu nauku o jednotě apercepce. Proto mohli jí řízenou křižovatkou projet jen erudovaní profesoři filosofie, a občané, kteří profesory filosofie nejsou, zůstali zablokování a troubili.

Psí příhody   
Kráčel jsem zadumán. Mohlo to mít osudné následky... naštěstí sem nebyl zas tak moc zadumán a dokázal jsem odhadnout, co má Bart v úmyslu. Sotva skončila stavba Podezdívky století kolem Velkého mrázovkového plotu, dělní mužové rozkopali cestu a schodiště kolem zahrady přilehlé k Bertramce; cesta a schodiště jsou už opravené, vydlážděné, vypadá to tam kouzelně, už se zdálo, že nastane idyla - a včera se vyhrnuli na cestu Mrázovka další dělní mužové a podél Podezdívky století vykopávají příkop pro elektrický kabel.

Šli jsme s Bartem kolem nich a ani jeden, ani druhý jsme nejevili žádný přehnaný zájem. Mužů bylo tak asi deset, kopali a házeli lopatou v tempu osvědčeném tisíciletou tradicí. Barta nezajímá cizí manuální práce, zajímá ho jen moje, protože ji bere za součást hry. Takže nebylo důvodů k ostražitosti (byl bych ostražitý, kdyby dělníci vyhlásili pauzu a vybalili svačinu, na tu ale bylo příliš brzy).
Bart tedy klusal podél výkopu a občas zvedl nohu a pokropil stojánek se zavěšenou výstražnou červeno-bílou plastikovou pentlí. Ani to není pro mne podívaná nová, natož pak poutavá.
Najednou mi ale v šišince mozkové zazvonil jakýsi alarm, hrozné tušení a to přešlo v náhlé prozření: na sloupku vzdáleném patnáct metrů visel kabát jednoho z kopáčů!
A Bart už zcela cíleně k němu klusal.
Bylo na něm jasné, že chce kabát anektovat, vyhlásit ho za svůj
Vyrazil jsem vpřed a skoro robinzonádou jsem dopadl dlaněmi na Bartův zadek a srazil jsem zvedající se nohu v posledním zlomku vteřiny.
Byl to docela slušný sportovní výkon. Avšak úprk před desítkou rozlícených kopáčů by byl sportovní výkon mnohem, mnohem náročnější.