Český politický cirkus:
Dozvukat se bude ještě dlouho. Jeden dozvuk - Josef Zieleniec přišel s návrhem, podle něhož by vítězná čtyřkoala mohla vyměnit některé posty v senátu za posty ve sněmovně. Strhnul se povyk na téma žádné kupčení s posty, natož pak žádné kupčení napříč komorami parlamentu. Jako kdyby kupčení nebylo podstatou politiky! A vcelku, když domyslíme, oč jde, je to činnost možná ne moc pěkná na pohled, ale jinak zcela legitimní. Kdo vyhrál, vyhrál, a kdo prohrál, musí platit. Nebo si pozici koupit.

Otázka zde zůstává vlastně jen jediná: jakou cenu mají posty ve sněmovně a jakou cenu mají posty v senátu. Mé obchodní nadání je nevelké a možná tedy, že se pletu, ale kdybych já byl pan sněmovna a senátor Zieleniec mi takový kšeft nabídl, asi bych odpověděl:
"Pan Kohn sice učí, že blbej kšeft je taky kšeft, ale tohle opravdu není moc dobrej kšeft."
Neboť v tom doposud zbytečném senátu je jediná hodnota, která nyní má cenu, a sice počet křesel pro strany nepřející oposmluvní ústavní reformě. A tenhle počet křesel, to není předmětem směny. Ten se nedá prodat ani vyměnit. Ten určili občané ve volbách.
A dobře udělali, jak udělali.

O změně ústavy
Senát je nefunkční a měl by se přeměnit, v tom mají Klaus i Benešová bezpochyby pravdu. A možná by bylo dobré, kdyby náš stranický systém se přibližoval systému dvou stran, či aspoň dvou soudržných a čitelných politických bloků, které by se střídaly v opozici a ve vládě. Takže, teď, když se díky těmto doplňovacím volbám nedá změna ústavy protlačit senátem, nezbývá, než ze změny ústavy udělat téma příštích voleb a pak, pokud voliči udělí mandát, ji změnit.
Že to bude znamenat zvýšení pravomocí senátu, to je nabíledni.

Rodina a přátelé   
Jirka Wagner mě upozornil, že ve statistice počítačových sledovatelů rádiových vln z kosmu jsem překonal hranici jednoho tisíce vypracovaných úloh. Je to moc, nebo málo? Připomenu, oč jde: Na univerzitě v americkém Berkeley vypracovali počítačový program, který umožňuje uživatelům osobních počítačů připojených k síti internetu zpracovávat "úlohy", tedy balíky dat, získaných výkonným radioteleskopem v Arecibu. Zpracování jedné úlohy trvá na běžném PC asi tak 10 až 15 hodin, podle rychlosti procesoru. Projektu se už účastní přes 2 a půl milionu uživatelů, nejvíc z USA, na posledním, 226. místě je Benin za Etiopií a Tádžikistánem. Česká republika se propadla na 16 místo (byli jsme jednu dobu osmí), ale ze zemí bývalého lágru je před námi jen Polsko, - a kdybychom přidali, mohli bychom se dostat na 12 místo před Rakousko (odstup je nevelký, pak je velký schod, na 11. místě je počítačově silné Finsko).

Takže jsem se překulil přes tisícovku úloh, procesorům mých počítačů to trvalo 1,52 počítačového roku. A teď k té statistice: Z celkového počtu 2502109 účastníků projektu jsem na 43219 místě. To tedy není důvod k jásotu, abych běžel za Míšou volaje - "Obejmi mne, jsem čtyřicátejtřídvěstědevatenáctej na světě!". Žádná sláva. Jenže pak je tam další údaj: Zpracoval jsem více úloh než 98.270 % účastníků.

Tak to chodí ve světě. Kdyby se z těch dvou a půl miliónu účastníků vykoply dva milióny čtyřistapadesát tisíc, přišlo by se jenom o 1,7 % příspěvků k celkovému projektu.

Myslím, že je to příznačné zjištění. Ukazuje, že práce má smysl, i když nenese žádnou slávu...

Psí příhody   
Vpodvečer jsme se s Míšou vypravili na sídliště Lužiny za našimi humny do půjčovny stroje na čištění koberců. Je to jedno z pozdních pražských sídlišť, postavili ho celkem lidsky - domy jsou tam zatočené do kolečka, už to nejsou takové ty deprimující kasárenské řady. Ale vyznat se tam, to je opravdu kumšt. Ani ve světě mobilních telefonů není snadné se doptat, když jediný orientační bod je blok domů a ten je vedle vás, před vámi i za vámi.
Nakonec jsme přece jen to správné číslo našli, majitel půjčovny čisticích strojů už nás čekal před domem - s velikým německým ovčákem - a vzal nás dovnitř do domu. Výtahem jsme jeli do sedmého patra. Máme s Míšou pro ovčouny slabost, vzpomínka na Gordona nás nikdy neopustí a konec konců, ovčoun, byť na zeleno přebarvený, je v logu našeho listu. Dojeli jsme v pořádku, převzali stroj, absolvovali instruktáž a nastoupili cestu nazpět.
Pan půjčovník - že pojede s námi.

To už začalo být napínavé, protože před tím, když jsme jeli nahoru, bylo to v sestavě tří osob a jednoho psa. Nyní jsme byli v sestavě tří osob a stroje na čištění koberců, což je sud, taška s víkem a flaškami, hadice, hubice malá a hubice velká. Načež se ukázalo, že psi jsou dva, jeden, jak řečeno, ovčoun, druhý voříšek, přičemž ovčoun na voříška doráží a voříšek, protože je to sedmiletý pán, to nelibě nese a musí být držen v náručí.
Byla to opravdu hustá cesta dolů - rozhodně to neberte, že si stěžuju, já mám psy rád, a mám pro ně pochopení - i pro velkého ovčouna chtivého prohnat voříška, i pro voříška, toužícího po klidu a ani mi moc nevadí, když se drama odehrává mezi mýma nohama, v podpaží, na zádech a na břiše.

Ovšem, ten úžas, který se zračil v Bartově ušlechtilé tváři. Zvětřil mě, čichově oskenoval a zjistil, že jsem popsanej od hlavy k patě!
Kde jsi byl, pane, a co jsi propsíhoboha dělal?
Jel jsem ve výtahu, Barte, ale některé věci se těžko vysvětlují.