Český politický cirkus:
Jsem věru zvědav, jak to bude vypadat v neděli s volební účastí. Po celý týden naše masová média rozebírají volby a volební účast tak mohutně, jako kdyby nás čekalo nové vrásnění pevninských ker a vstupovali jsme do pětihor. Jako občan náležící Praze 5 jsem mimo hru, ale kdybych byl potencionální volič, asi bych propadl dojmu, že jsem důležitý a šel volit! Tím spíš, že v Americe na Floridě schraňují každý hlas a hlásek.

Big Mouth Zeman opravdu šikovně zamíchal v hrnci volebního guláše, když se zapletl s Grebeníčkem. Nechal si odhlasovat lidmi, kteří u toho nebyli, že při tom nočním jednání s šéfem komunistů se na ničem nedohodl. Připomíná mi to situaci, kdy jezdil do Bambergu proto, aby tam během pěti minut vyhodil ze dveří drzouny, kteří po něm chtěli za úplatu klíčové hospodářské pozice. Řadového idiota napadne - proč se do toho Bambergu štrapicýroval? A teď: proč, krindapinda, před druhým kolem voleb, se s tím Grebeníčkem slejzal? Aby s ním dohodl, že mají regionální organizace sociální demokracie volné ruce a mohou si tudíž dělat, co je napadne? Proč k tak moudrému rozhodnutí potřeboval Grebeníčkovu asistenci?

Takže teď komunisté budou podporovat socdemácké kandidáty, dementi nedementi.

Poštovní pikantérie
Děje se na Praze 2, jak se dozvídám: poštovní úřednice telefonuje občanům a kontroluje, jestli jim poštovní doručovatelka dala do kastlíku volební materiály ODS. Tam proti sobě stojí paní Filipiová (ODS) a pan Zeman (4koala). Zvláštní, že se pošta tak angažuje. o registru drobných šťouchanců patří i webová stránka (odkaz otevře nové okno), která vám dá několik vteřin k pochopení - než vám dojde, že je na ní volební plakát Vladimíra Zemana - tehdy ještě jako kandidáta ODS. Dnes vypadá páně Zemanův plakát jinak --- všiml jsem si ho, má na sobě vtipný slogan v tom smyslu, že se jmenuje Zeman a vypadá jako Klaus, ale dá se mu věřit. Copak hezkého asi bude mít na příštím plakátu? Pokud Zemi ovládnou Marťané, tak tykadla na hlavě.

Rodina a přátelé   
Na rohu baráku máme reflektůrek osazený halogenovou výbojkou. Výbojka praskla. Je nutno ji vyměnit.
Toto je základní zadání. Pravidelní čtenáři mě znají - a jak dobře já se znám! V posledních pěti letech, když se něco nepodaří jak by mělo, mám přece jen útěchu: aspoň o tom můžu napsat legrační povídání do Psa.
Reflektůrek je přimontován na fasádu na rohu domu. Vzal jsem tedy do kapsy čerstvou halogenku, do druhé kapsy šroubovák a vylezl po žebříku na střechu.
Došel jsem po ploché střeše až k rohu, tam jsem ulehl, prošátral se břečťanem až k reflektůrku a nasadil šroubovák. Zdola na mne čuměl Bart. Říkal jsem si: šroubovák mi vyklouzne a spadne dolů, ale aspoň budu mít o čem psát.
Nevyklouzl. Bez větších problémů jsem uvolnil šroub, odklopil zasklený rámeček reflektůrku a vyňal vypálenou halogenku. Z krabičky jsem vytáhl novou. Opatrně, držel jsem ji molitanovou houbičkou - na halogenku se nesmí sahat.
Teď to přijde, řekl jsem si. Halogenka z houbičky vypadne a rozbije se. Aspoň budu mít o čem psát.
A kupodivu, nedošlo k tomu. Halogenku jsem vložil do úchytky (vidíte, jak odborných termitů užívám), bez úhony jsem zasklený rámeček přiklopil, zašrouboval víčko, vstal, oprášil se - ani špinavý jsem nebyl, posbíral vše co tu leželo - starou halogenku, krabičku, šroubovák, a slezl po žebříčku dolů na balkon. Nuda. Vše se povedlo, není o čem psát.
Šel jsem dolů a stisknul vypínač. Vyšel jsem ven, abych se podíval, jak pěkně ten reflektůrek svítí.
Ta bestie nesvítí.
Nevadí. Aspoň o tom můžu napsat legrační povídání do Psa.

Psí příhody   
Brok, to je jeden z několika úhlavních nepřátel našeho Barta. Pokud čekáte líčení psí rvačky, ve které lítají chlupy, musím vás zklamat. Šli jsme s Míšou od autobusu - a potkali jsme Broka a jeho pána. S Brokovým pánem jsme si pěkně povídali o tom, jak jsou ti naši psi pitomí, že se nemají rádi a že se rvou. Brok od nedávna má dalšího nepřítele - německého ovčáka Toma, téhož Toma, se kterým se Bart dva roky kamarádil, pak ho toleroval a dnes by se s ním rval... stejně jako s Brokem.

Kráčeli jsme ulicí Mrázovka čerstvým podzimním večerem, nad námi se čirá obloha chystala přijmout otep meteorického roje Leonid a Brok se kolem nás šmrdolil, milý, statečný pejsek neurčité rasy. Zajímal se o své psí záležitosti, a protože jsme hovořili s jeho pánem, zapadli jsme i my do oblasti jeho zájmu. Ne snad, že by obtěžoval, jen nás zaznamenal a zase se staral o jiné zajímavé věci.

Představoval jsem si, že se tak trochu na Bartovi zpronevěřuju, když si přátelsky povídám s pánem jeho úhlavního nepřítele a hlavně - že nechávám nepřítele kolem sebe volně pobíhat!
Jistě by byl spokojenější, kdybych pána kousl do zátylku, pořádně bych s ním zaklepal a pak se pustil do Broka a zvolchoval ho, natrhnul mu ucho a nedal mu pokoj, dokud by si nelehl ne záda a nedal tlapky vzhůru.

Ale nedělám si iluze.
I kdybych to nakrásně udělal, a Bart by přihlížel, asi bych se nedočkal potlesku.
Zavrčel by a řekl:
"Děláš to blbě, pane, pusť mě k tomu!"