Český politický cirkus:
Miroslav Grebeníček vedl pěkné noční jednání s Milošem Zemanem a hned vyklopil, o co šlo - o koaliční spolupráci v zastupitelstvech krajů a o vzájemné podpoře v druhém kole voleb do Senátu. Po celý den se pak linula éterem prohlašování a vysvětlování z Lidového domu o různé stupnici nejapnosti. K dohodě nedošlo, to tedy ne, ale k podpoře nejspíš dojde, a ke koalicím taky, protože vyplývají jaksi z logiky věci. Jasně že vyplývají z logiky Zemanova pojetí sociální demokracie, a právě proto, že to pojetí je takové, jaké je, lidi volili tak, jak volili a volby končí pro sociální demokracii tak, jak končí, totiž fiaskem.
Že ten Míra nedržel hubu, bědoval asi Zeman nad sklenicí becherovky. Střízlivě uváženo, koalice s komunisty není vůbec žádné novum a s komunisty se zaplétali i jiní ptáčkové, nejen sociální demokraté, ale teď, když do senátních voleb zbývají tři dny, je takové noční pletichaření přinejmenším nešikovné. Věru, pozvání Grebeníčka do Kramářovy vily na noční jednání, to mohlo napadnout jen skutečného giganta ducha. Nejspíš mu to poradil Miroslav Šlouf.

Je to přehmat v zásadě bezvýznamný, ovšem zároveň je to ohýnek, nad který se dobře strká hrnek s polívkou. Petra Buzková už vyzvala Zemana k odchodu na Vysočinu a čtyřkoala, v radostném vědomí, že ji Zeman už nemůže nazývat trpaslíkem, když od ní dostal napráskáno, ho vyzvala k jasnému, jednoznačnému a veřejnému distanci od možného spojenectví s komunisty. To je totéž, jako by ho vyzvala k distanci od becherovky - to přece nejde, to je proti přírodním zákonům. Co ovšem je zajímavé - ke stejnému závěru, tedy k výzvě Zemanova odchodu, došli například jihočeští sociální demokraté. Plynou z toho dva závěry: ve vypjatých situacích by si měli lidé cholerické letory dát led na hlavu, to je jeden závěr. A druhý? Zřejmě je chudák Zeman v pozici, kdy nedokáže dělat nic jiného, než chibi.

Rodina a přátelé   
Blíží se konec roku, ze Skandinávie přiletěli havrani a pojišťovny se přetahují o pojistky povinného ručení. Řidičák mám od sedmnácti let a je mi pětapadesát a za tu dobu jsem nežádal po pojišťovně ani korunu, neboť jsem typ nebourací. Když jsem si loni vybíral pojišťovnu, vybral jsem si Kooperativu, protože slibovala bonus dobrému řidiči.

No a teď nastal čas uzavírání nové smlouvy. Od Kooperativy jsem dostal psaní a v něm stálo, že povinné ručení činí 2684 káčé a protože mám bonus, tak ode mne budou chtít jen 2548 káčé.
No toto, oni mi slevili stovku! Ždímou ze mne prachy, oblbují reklamním spotem, na kterým pes jede v sajdkáře, aby mi milostivě uštědřili stovku!
Zuřil jsem kvalitně.
Pak uplynulo několik dní a teprve dnes jsem se rozhodl, že jim to nandám a ukážu jim, jak jedná finanční upír. Zavolal jsem na infolinku Kooperativy. Trvalo to asi tři minuty, než jsem se dostal k informační slečně. Ptala se, co si přeju a já jí sdělil, že si přeju jim sdělit, že jsou banda prokletých podvodníků, protože slibovali bonus a strhli mi uprděnou stovku. Načež se odehrál tento dialog.
Informační slečna: Tak se na to podíváme. Můžete mi říct číslo pojistné smlouvy?
Já: Jasně. Teda... Hýml, ještě před chvílí... kam jsem sakra tu mizernou vobálku dal... Tadyhle na stole se tři dny válela a já ji dal pryč, abych ji nepolil kafem, a už nevím, kam.
Informační slečna: Nevadí. Stačí mi, abyste mi laskavě řekl číslo vašeho auta.
Já: To si nepamatuju.
Informační slečna: Hm...
Já: (Vítězně) Je vidět z balkónu! Půjdu se podívat.
Informační slečna: Tak se podívejte. Nespěchejte, je času dost.
Já: (Běžím se sluchátkem v ruce na balkón; to blbý auto stojí před barákem, ale je vidět jenom půlka čísla) Vono to číslo není vidět celý.
Informační slečna: Tak to dáme dohromady jinak. Sdělte mi rodné číslo, prosím.
Já: Jo, to si pamatuju! (Diktuju rodné číslo.)
Informační slečna: (Po chvilce) No vida, a máme to. Jen pro kontrolu, obsah vašeho vozu znáte?
Já: 1300 kubíků.
Informační slečna: Souhlasí. A jste pan...
Já: Neff.
Informační slečna: Ano, i to souhlasí. Takže, prosím, v čem je problém, pane Neffe?
Já: Jak už jsem prve předeslal, jste padouši a podvodníci a slibovali jste bonus ve výši pěti procent a strhli jste mi uprděnou stovku!
Informační slečna: Jenže, pane Neffe, máte platit bez bonusu 2684 a pět procent z 2684 je 134 korun!
Já: (Po chvilce) No jo... teda... víte, že asi budete mít pravdu...
Informační slečna: Přeju vám hezký den, pane Neffe, jsem ráda, že jsem vám mohla poskytnout informace, které jste potřeboval.

Tu hlavní informaci neřekla nahlas: Jste jahoda, pane Neff, z vás žádnej finanční upír nikdy nebude! Není to pro mne žádná novinka, tohle sdělení. Už jsem se o tom faktu přesvědčil mockrát, ale vždycky mi jeho potvrzení přivodí stav jakéhosi radostého úžasu.

Psí příhody   
Dovolte, abych se ještě jednou vrátil k významné události, totiž k předvčerejší příhodě - když se Bart ocitl na druhé straně dvoumetrové zdi. Bleskurychle zopakuji pro ty, kdo včerejšího Psa nečetli: Bart přeskočil metr dvacet vysokou zídku na vrcholu alpina a ocitl se v sousední zahradě patřící spolku zahrádkářů; jenže tam je ta zeď podstatně vyšší, měří dva metry. Za pomoci mého syna Davida se mi podařilo přimět Barta, aby se vysápal po žebříku nahoru a přelezl zpátky na náš pozemek.

Semlelo se to všechno tak rychle, že jsem nemohl syna vyzpovídat, jak on na tu událost pohlížel. Až večer, zatímco jsem psal, se vrátil domů a vyprávěl vše Míše.
"Ráno jsem ještě spal," vyprávěl David mé ženě a tudíž své matce. "Slyšel jsem divné zvuky a probral jsem se. Přede mnou stál táta. Vypadal divně. Co se děje, zabreptal jsem. Musíme nosit Barta. Jak to, nosit Barta? Musíme ho hodit přes zeď. Je to tady, napadlo mě," vyprávěl syn. "Von náhle zešílel, jednou k tomu dojít muselo. Táta vyšel z pokoje. Oblíkal jsem se a přemejšlel, co v takové situaci udělat. Když zavolám Kátě (rodinná lékařka, pozn.red.,) a řeknu jí, že fotr hází Barta přes zeď, bude si myslet, že jsem cvok já! Mám volat na policii? Zeptají se, jestli je někdo v ohrožení života. Vyšel jsem před dům a viděl jsem tátu, jak spouští přes zeď žebřík a leze na druhou stranu. Bart nikde nebyl. Ulevilo se mi. Chválabohu, že aspoň to nevinný zvíře nedojde k úhoně! Šel jsem ke zdi, podíval se dolů - a tam stál táta a vedle něho seděl Bart s vyplazeným jazykem - a smál se! Ten čokl se smál! A potom, když ho táta rval po žebříku nahoru, Bart se chvílemi zarazil, zavrčel, a pak se zase smál. A když ten transport skočil, už se jenom smál."

"Nebudeme ho tam pouštět, k té zdi," řekla na to Míša.
"Koho? Barta nebo tátu?"
"Jednoho i druhého," zakončila Míša tento dialog.