Český politický cirkus:
S ohromnou nadějí čekám, co se začne dít v krajích. Nebude to letos, nebude to napřesrok. Ale jestli se něco může stát líheň politiků, tak to budou krajská zastupitelstva a další regionální orgány.
Neštěstí tak zvané vrcholové české politiky (jak hořce ironický je to termín) je v tom, že chlapíci a chlapíkyně, kteří se v ní nesestřelitelně usadili, nevzešli z normálního politického procesu, tedy z té vřavy a každodenní konkurenční bitvy, kde každému na záda dýchá pět lidí lepších než on a jako mladí vlci čekají na klopýtnutí. Naši tak zvaně vrcholoví politici jsou figurky spadlé z postpřevratového nebe, které se rychle naučily se opevnit v palácích moci, obklopily se přitakálky, těmi lidmi, o kterých Svatopluk Čech píše: "A za misku stuchlé rýže - poníženě důtky líže". A je to velká naděje pro sociální demokracii, že - pokud Zeman opravdu půjde objímat stromy na Vysočinu, ve straně se rozjede zápas o vrcholový post a v tom bitevním víru se z Lidového domu vyvětrá puch šloufismu - a o něm se domnívám, že znechutil voličstvo a způsobil sociálním demokratům debakl, který - jak průzkumy ukazují, hrozí stát se debaklem totálním, pokud jde o senát.

Z krajů mohou vzejít nové osobnosti. Jde hodně o to, aby se kraje skutečně maximálně emancipovaly, aby získaly sebedůvěru - aby sebedůvěry nabyly jejich metropole. Některé ji už mají - jen ať se jim zvětší! Decentralizace moci, kulturní pestrost, vtažení občana do veřejných záležitostí... cítím, že skutečná cesta do Evropy nevede přes páně Teličkův psací stůl, ta vede právě tudy.

Noční jednání sociálních demokratů
Jsou to jistě neradostná jednání v Kramářově vile, která je nyní Zemanovou vilou. O čempak se zde asi jedná? Je na tapetě příprava na příští neděli? V této souvislosti je hezký Zemanův výrok o tom, že on hodlá odstoupit na sjezdu na jaře, a že odstoupení nemá žádnou souvislost s výsledky voleb.

To, aby někdo nebyl tak beznadějný zabedněnec a blb, aby si pomyslel, že snad jeho odstoupení je výrazem pocitu zodpovědnosti za výsledky politické práce.

Rodina a přátelé   
Ne, doma nemáme šutráky. Ale koukám na ně z okna - na betonové monolity na obzoru. Bydlíme na kopci zvaném Černý vrch a z okna vidím na část Prahy, která vpravo začíná sídlištěm Novodvorská, uprostřed je Vyšehrad s Pakulem a Corinthia Towers v zákrytu (nechutném) a vlevo vidím Žižkovskou televizní věž (od té doby, co po ní lezou gigantická mimina Davida Černého je mnohem chutnější). Za pěkného počasí vídám východ slunce- A jsem u toho Stonehenge.

Východ slunce 27.10.2000

Jak známo, Stonehenge je prehistorická stavba - kameny sestavené do kruhu, přičemž kameny nejsou rozestavěny nahodile - mají svoje astronomické významy, když se na ten který díváte z určitého místa, můžete vzít jed, že slunce nad ním vyjde v určitý den. Nuže, když se dívám ze stejného místa, tedy z okna, tak slunce taky vychází nad určitými objekty. Dejme tomu, jeden takový východ slunce jsem zachytil, když vycházelo na tloušťku palce od bílého domečku na Vyšehradě. No a bylo to 27. října. Za rok to bude zase tam.

Není to senzační zjištění. To napadne každého hňupa, když bude koukat pár let z okna. Od té doby, co mám digitální foťák, si ty východy slunce fotím. Každá digitální fotka si sebou nese záznam data svého vzniku. A tak, budu-li pilný a budu vstávat za kuropění a bude hezké počasí, jednou, za mnoho let, se mi podaří shromáždit kompletní kalendář východů slunce. A když budu hodně vnímavý, bude mi stačit jedno mrknutí z okna a uvidím slunce vycházet tam a tam a řeknu, aha, je tolikátého a tolikátého.

A až budu úplně nejstarší a nejmoudřejší, na všechny tyhle experimenty se vykašlu a ráno se prostě kouknu dolů na windowsí lištu. Kliknu myší a vidím, kolikátého je. To je panečku Stonehenge!

Psí příhody   
Opravdu už dlouho se nestalo abych tu psal v souvislosti s Bartem o něčem, co se dosud nikdy nestalo. A věru udělám vše proto, aby se to, co se stalo dnes, už nestalo nikdy.

Situace: před vchodem máme plůtek ze železných prutů, postavený proto, aby Bart nelezl do alpína a neochcával keříčky. Alpínum je navršeno tak, že se v rohu zahrady opírá o zeď - ta je v těch místech vysoká asi metr dvacet. Z druhé strany, tedy buď od sousedů (Miládka a spol.) anebo od zahrádkářské kolonie, je zeď zhruba dvoumetrová.
Vraceli jsme se ráno s Bartem z procházky. Najednou se Bart zaposlouchal, zavětřil - a opřel se o vrátka v plůtku, ta byla špatně zajištěná a rozletěla se. Ze křoví vyletěl sousedovic kocour Zrzeček (černý jak politikovo svědomí, jméno má kořeny historické) a skočil na plot a jako provazochodec metelil pryč.

Bart má do provazochodce daleko. Nicméně jako muž činu odmítl variantu, že by usedl a zůstal čumět. Skočil - a přeskočil tu zeď!
Muselo to být pro něho šeredné překvapení, když zjistil, že výška je za zdí dvojnásobná než před zdí. Naštěstí je dole nakypřený záhon, takže dopadl bez úhony. Jenže - co s ním? Já nemám žádná dvířka do zahrádkářské kolonie!

Teď usedl Bart u zdi a zíral na mne v němé důvěře, že to nějak zařídím. Jenže, jak? Jak dostanu pomalu půlmetrákového rottweilera přes dvoumetrovou zeď?

Vzbudil jsem Davida, a spustil přes zeď žebřík. Na cvičáku Bart několikrát překonal žebříkovou kladinu, ale to před ním musela kráčet fena.
No, nebudu napínat. Bart po žebříku vylezl, měl sice spoustu keců, ale vylezl, já tlačil zdola, David tahal shora a tak se náš Šemík vrátil domů. Doufám, že se mu to nezalíbilo a nepokusí se o repete.