Český politický cirkus:
Pan evropský nuncius Ramir Cibrian předal premiérovi Zemanovi hodnotící zprávu, a premiér ji převzal s nadšením, s jakou by přebíral scíplou myš. Za všechnu tu snahu vysloužil pro republiku bronzový stupínek, odkud se může dívat na kotníky Poláků a Maďarů a Estonců! Hodnocení odmítl i Jan Kavan, ministr to zahraničí. Jejich rozhořčený kvikot tlumí rozvážné brrrumlání Václava Havla nabádajícího k tomu, aby Česká republika výtky nepodceňovala. No a jako razantní glissando zní hlas Václava Klause, podle něhož je "spousta hodnocení mimořádně necitlivých, velmi subjektivních".

Naopak, z Bruselu se ozvalo podivení ze strany Güntera Verheugena. Co že se prý rozčilujeme, když to hodnocení je dobré?
Tenhle pink pong podivení, podivení nad podivením a podivení nad podivením nad podivením můžeme hrát do několika alelujů. Faktem ale zůstává, že to, co EU prostřednictvím Ramira Cibriana vytýká Zemanovi a vytkla mu i dnes, je to, že totiž u nás jak se patří nefunguje soudnictví a státní správa. A za to nese Zemanova vláda plnou odpovědnost a trapné jsou jeho výmluvy na kuponovou privatizaci.

V neděli se bude volit
Státní volební komise konstatuje, že nedělním volbám do třetiny senátu a do krajských orgánů nic nebrání. Kromě nechuti obyvatelstva k senátu jako takovému, ale to je nad kompetenci volební komise.
Výsledky by měly být známy v pondělí mezi pátou a šestou hodinou ranní.
Na některé výsledky jsem upřímně zvědav, bez špetky sympatie k senátu. Ale o výsledcích se budeme bavit po neděli.
Volícím čtenářům přeji chladnou hlavu a pevnou ruku.

Rodina a přátelé   
Floridský volební guláš je dnes servírován v každé české hospodě - ve své verbální podobě. Možná že cítíme jakési uspokojení, vyjádřitelné slovy chválabohu, tak i v Americe mají bordel Jako člověku dramatickému se mi ta situace líbí. Mimo jiné proto, že tohle nepředvídal nikdo. A jako člověku literárnímu se mi v hlavě líhne námět.
Tedy, dva náměty. Jeden, to je filmové drama Kajínkův útěk. Hypotéza, že je Kajínek nevinný a že nic neprovedl a že je to český Motýlek je vskutku svůdná. Bohužel, v Česku máme dnes jen jednoho (byť podvojného) režiséra, který dokáže natočit film, a to je Svěrák Otec a Syn. A nevím, zda by se mu tento námět hodil do repertoáru.

Druhý námět je floridský.
Večer slyším z rádia, že se zde znovu přepočítávají hlasy. Přitom se přichází na všelijaké nesrovnalosti a šmejdy a kiksy - a v USA, kde počet advokátů na čtvereční metr přesahuje počet blech v kožichu toulavého barzoje, se můžou z těchto kiksů stát velekiksy: když se mohla na jistou dobu stát osou světa pomyslná přímka vedená osou přirození Billa Clintona a ústní dutinou Moniky Lewinské, nevěřím, že advokáti nechají bez povšimnutí tyto volební anomálie. Spíš bych čekal, že se slétají, sjíždí, skáčí padákem, nechávají se dopravovat v dírkovaných krabicích expresní poštou.

Ale zpět k tomu filmu, jak se mi rýsuje před očima.
Představme si, že přepočet je dokončen a diference Bush : Gore je 120 hlasů. Čeká se na pošťáky. Ti doručí poslední hlasovací lístky z Antarktidy, ponorky Tresher II., z raketoplánu a z horkovzdušného balónu konajícího cestu kolem světa. Rozdíl je 46 hlasů. A v tomto osudném momentu se ukáže, že je zde ještě tábor lovců kajmanů, že tam mají zapečetěnou urnu a v ní je 2500 hlasovacích lístků. Celá Amerika, celý svět, celý blízký vesmír, celý vzdálený vesmír upře pozornost na kisnu plnou hlasovacích lístků.
Co dál?
Musí tam být krásná dívka. Jinak by na film nikdo nešel. Musí tam hrát Sean Connery. Jinak by na film nikdo nešel. A závěrečných deset minut se musí zlosyn (s ukradenou urnou v podpaží) honit s Connerym a Connery musí aspoň minutu viset za jednu ruku nad propastí. Jinak by to nebyl americký film.
A kdo se stane prezidentem?
Navrhoval bych toto řešení:
Do urny, jak se na konci ukáže, vlezl skunk a lístky sežral. A Bush s Gorem doporučí volitelům, aby prezidentem Spojených států zvolili Seana Conneryho.

Psí příhody   
Ráno kolem mě Bart tančí jako bajadéra kolem mimořádně dominantního sultána. Ale večer? To mě nezná. Dnes to bylo trochu jiné.
Ráno mi podlejzá a večer - přehlíží.
Vysvětlení je prosté.
Ráno se jde na procházku, a to já s ním jdu na procházku. Kdežto večer se žere - a to Míša mu plní misku.

Dnes jsme se vrátili z města po sedmé a Bartova náklonnost byla jednoznačná. Běhal kolem Míši, plácal ušima, vinul se - a mně věnoval jen letmý pohled: vy jste kdo?
Nevyvedl mě z míry. Nestalo se to poprvé, navíc nejsem ješitný a ještě navíc, Bartovy projevy přízně jsou asi tak příjemné, jako námluvy velryby grónské. Dokonce jsem byl rád, že se Bartova příchylnost ode mne odchýlila.
Jenže ne úplně.
Jako každý čtvrtek jsme s Míšou byli na psím sedání v kavárně Limonádový Joe vedle Kotvy na náměstí Republiky. Schází se tu autoři a přátelé a čtenáři Neviditelného psa (všichni jste zváni) a občas se tu ukáže i vzácná návštěva ze zámoří. No a tak i tentokrát - a vzácná návštěva přinesla Bartovi dárek, specialitu ze Seattlu: je to vrhač tenisáků. Vypadá to trochu jako golfová hůl nebo hůlka na squach, je to ohnuté, na konci to má lapák a v lapáku vězí tenisák. Tou věcí se mrskne a míček pak letí mnohem dál, než by našinec dohodil míček jen tak rukou.
Předmět jsem donesl domů. Bart si ho ovšem všiml. Kdyby to byla kost z buvolí kůže, věděl by hned, že je to pro něho. Jenže tady byl na rozpacích. Bylo na něm vidět, že má pocit, že to patří jemu. Jistotu však neměl. Měl jsem škuby vrhač vybalit z igelitu a předvést mu funkci...
Ale ne. Jdi si somrovat do kuchyně, bestie! Tvá favoritka ti tam dá nažrat!
Zatvrdil jsem se. Zatvrzelost mi vydrží do zítřejšího rána.