Český politický cirkus:
Tak jsme zase jednou utrpěli vítězství. Hodnocení našich snah za uplynulých dvanáct měsíců bylo mnóóóóhem lepší než loni, až na to, že nás přeřadili do třetí skupiny uchazečů, za Polsko, Maďarsko a Estonsko (druhá skupina) a Malta a Kypr (první skupina).

No a další utrpěné vítězství: první státy se dostanou o EU už koncem roku 2002 (moc hezký), ale my podle všeho mezi nimi nebudeme (moc blbý).
Však taky Brusel za to dostává držkovou! Vlastimil Tlustý (ODS) připomíná realitu: z jeho řeči si odvodíme, že zlovolní bruselští byrokraté nastavují taková ekonomická kritéria, aby nás poškodili. Zlobí se Pavel Telička i Václav Havel, zlobí se Václav Klaus, který nechce být žáčkem, zlobí se Miloš Zeman, který ví, že za všechno může kuponová privatizace, kdo se bude zlobit dál, uslyšíme v příštích dnech. Palmu drzosti i stupidity zároveň zaslouží výrok Miroslava Kalouska, že nezáleží na tom, co si o nás myslí Brusel, ale na tom, co si myslíme sami o sobě.

Jenže ono je to o něčem úplně jiném, ne o tom, kolik železných traverz na hlavu jsme schopni vyrobit. Hovoří se o odolávání konkurenci EU, tedy o schopnostech pohybovat se v reálném tržním prostředí.
No a ve Fidlovačce jsou takové poměry, že se banky předávají ne rukama obchodníků a auditorů, nýbrž samopalníků, a naši kapitáni ekonomiky jsou tak bystří, že si nechali vyfouknout Plzeňské pivovary, takové poměry, že se často divíme, zda ti co o nás rozhodují jsou víc idioti nebo darebáci. Kdyby se toto nemělo změnit, po vstupu do EU bychom skončili jako papíroví čerti v peci.

Takže ono je to trochu tak, jako kdybychom se cpali do boxerského ringu, kde kralují Tysonové a Hollyfieldové, a bruselské hodnocení nás jenom varuje: chlapci, váhu možná máte, ale s technikou je to slabé.

Malý detail poměrů ve Fidlovačce
Věci se to zdánlivě netýká - jde o úterní automobilovou nehodu vozu, kterým se Václav Klaus hnal na předvolební mítink do Hradce Králové. Policie stanovila verdikt - nehodu zavinil řidič, policista, člen Klausovy ochranky.
Jenže na zadním sedadle seděl Václav Klaus a řidič jel podle jeho pokynů. Stačilo, aby pan Klaus řekl: "Pane řidiči, uberte, prosím, plyn," a k nehodě by nedošlo.
To, že Klaus, jak to tak vypadá, nechá za sebe odskákat malér podřízeného chlapíka, kterého měl na povel, to je další příspěvek do dějin mrzkosti.
Bude to pěkně tlustá kniha, tyhle dějiny mrzkosti.

Rodina a přátelé   
Včera jsem využil pozvání a účastnil se volební snídaně v americkém středisku v Hybernské ulici v Praze. Podobné události jsem se účastnil už jednou, kdy proti sobě stáli Bush senior a Clinton, tedy před osmi lety. U vchodu tenkrát měli tiskové materiály a taky dva košíčky, v jednom volební placky Bushe a v druhém volební placky Clintona. Košíčky byly poloplné asi tak stejně.
No a postupně přicházely zprávy ze zbývajících států Unie - tehdy tam ještě měli papírovou mapu a píchali na ni znaky demokratů a republikánů - a nakonec bylo jasné, že vyhrál Clinton. Trochu mě to otrávilo, být Američanem, volil bych Bushe. Šel jsem tedy domů, a koukám - ty košíčky u vchodu pořád ještě byly, ale ten s Clintonovými plackami prázdný, kdežto košíček s Bushovými plackami plný.
Ten plný košíček, to byl symbol propadliště dějin.

Letos to bylo jiné - mapa byla virtuální, promítaná z internetu pomocí datového projektoru. Košíčky se nekonaly, takže nemám druhou placku do sbírky (být Američan, volil bych Al Gora, protože podporuje internet). No a pak vešlo ve známost, že volby na Floridě skončily rozdílem snad jen dvou set hlasů a že je to plichta rozřešitelná jen přepočtem a dopočítáním hlasů od lovců aligátorů doposud putujících poštou a námořníků z tichomořské flotily a podobných romanticky žijících osob!

Zvláštní pocit - být přítomen historické chvíli. Vždyť ještě po desítkách a desítkách a možná i po stovkách let se bude mluvit (ne pořád, samozřejmě, ale někdy a někde ano) o těch zajímavých prezidentských volbách v roce 2000, kdy o nájemníkovi Bílého domu rozhodly hlasy lovců aligátorů.

Tu historickou chvíli jste zažili taky. Jenomže já měl intenzivnější pocit, protože jsem koukal na tu virtuální mapu z datového projektoru.

Psí příhody   
Včera jsem se tu zmiňoval o skvělém seriálu na ČT o životě dinosaurů a o tom, jak na něj reaguje náš Bart. Došel mi tento dopis:

Zdá se, že pokládáte za prokázané, že psi nejsou schopni rozlišit televizní řádkování tak, aby ho mohli sledovat jako obraz, tak jako my. Nevzpomínám si už detailně, co jsem si o tom, kdy přečetl, ale myslím, že názor, že psi nevidí barevně a nemohou ani sledovat televizi, je poměrně rozšířený.
Donedávna jsme měli doma psího kamaráda z rodu basetů, který tomuto názoru docela odpovídal. Mohlo to být však taky tím, že baseti svoje emoce projevují zdrženlivěji a žijí poměrně uzavřeně. Aspoň relativně k tomu psímu členu rodiny, který s námi žije nyní. Je to silky teriér /Benji/ a jako každý teriér je pořád plný života a zajímá se o úplně všechno, co se kolem děje. Sledování TV a ještě lépe videa, na kterém je někdo z členů rodiny, patří k jeho oblíbeným činnostem.
Zpočátku jsme si toho nevšimli, že je schopen poznat, co se na obrazovce děje, a také jsme si mysleli, že to ani rozlišit nemůže. Po osmnácti měsících, kdy je s námi, už ale můžeme tvrdit zcela jistě, že vidí na obrazovce totéž, co my /tu schopnost jistě nemá jen on, ale i ostatní psi - ne všechny to ale zřejmě zajímá.../. Poznáváme to nejlépe vždy, když je Benji s námi u televize a zahlédne, že se na obrazovce objeví zvíře, které ho zaujme (např. to byl lev, slon a samozřejmě psi). Upře pohled na obrazovku, vztyčí se, nastraží uši a začne temně vrčet. Podotýkám, že píšu o situaci, kdy je zvíře skutečně jen vidět - ne slyšet. Další situace, kdy je zřejmé, že vidí, co se na obrazovce děje, jsou momenty, kdy na videu vidí rodinné záběry a poznává někoho z nás. Viděli jsme ho např. v situaci, kdy na obrazovce viděl paničku a hned se po ní začal otáčet v reálu a nazpět k obrazovce, aby se ujistil, že mu neodešla. Nebo viděl někoho z nás, kdo v tu chvíli nebyl přítomen, a tak běžel hned ke dveřím, aby se podíval jestli zrovna nejde, jakoby se mu v tu chvíli připomněl. To, že obrazovku je schopen sledovat upřeně a nepřetržitě i po relativně delší dobu /cca 10 minut/ nás taky vede k přesvědčení, že vidí, co se na ní děje. Teď už jsme schopni Benjiho i zavolat, aby se šel dívat, když je tam něco pro něj :)
Pavel Vlach