Český politický cirkus:
Zítra má být zveřejněna hodnotící zpráva o tom, jak se činily kandidátské země, usilující (slovem nebo činem) o vstup do Evropské unie. Zdá se, že tentokrát nebude nutno strkat papundekl do kalhot, všemožné indiskrece a průsaky z Bruselu naznačují, že k výprasku nebude důvodu.
Zde je třeba poznamenat, že ty pozitivní kroky a ty reformy, které Brusel, jak se dá čekat, ocení, bychom tak jako tak museli dělat, pokud chceme žít v rozumném, prosperujícím právním státě (přičemž tyto tři složky nelze oddělit, jde v podstatě o totéž). Brusel tedy po nás nechce, abychom se naučili chodit po hlavě a zpívat přitom čtyřhlasně mauretánskou národní hymnu. Chce po nás, abychom přijali normy běžné v každém rozumném, prosperujícím právním státě. A pokud bude vysvědčení pozitivní, nebo aspoň méně negativní, je to bez nejmenší pochyby zásluha vlády Miloše Zemana i jeho samotného.

K vyvěšování fanglí nebude důvod a 9. listopad se nestane s největší pravděpodobností dalším státním svátkem - Svátkem Evropy. Z Bruselu prosakují i zprávy o výhradách, s vrčením jsem zaznamenal výhrady týkající se telekomunikačního zákona, jak si ho vymohl na svých oposmluvních spojencích Telecom. Ale co je nejvážnější důvod k pochybám, to je obava, že příští rok už nějaké hodnotící zprávy Bruselu spadnou pod práh zájmu, pokud Evropská unie jasně neřekne, jak to vlastně s rozšířením svého exkluzivního klubu myslí. Ale pochybnosti se rýsují i konkrétněji, v bližším horizontu. Jak se k nám chová Rakousko, jako k druhořadému - snad ani ne - státu s pochybnými institucemi a omezenou soudností, nám připomíná jinou realitu Evropy.
Zcela jinou, než jakou naznačí zítřejší hodnotící zpráva.
Ale, nechme toho... Nejsem tu od toho, abych rozséval blbou náladu. Každopádně, pokud zpráva z Bruselu bude lepší, nebude založená na nějakých žvástech, ale na konkrétních změnách k lepšímu.

Rodina a přátelé   
Schůzku s mou ženu Michaelou jsem měl u Smíchovského nádraží. Vylezl jsem z podzemí metra a spatřil jsem ji v dálce, až na rohu nádražní budovy , v těch místech, kde obvykle tak děsivě smrdí česnek a vystydlý pach přepáleného bramborákového tuku, že mouchy, když tudy prolétají, padají mrtvy k zemi. Jenže teď už asi není ta správná bramboráková sezóna, teď to tam nesmrdí, jinak by tam Míša nestála, leda by před tím zkameněla jako Lotova žena.

Viděl jsem na tu dálku, že s někým telefonuje. Nechtělo se mi vážit cestu až za ní, měli jsme jít na druhou stranu, na pasový ouřad. Postavil jsem se tedy na refýž tramvaje a mával, nejdřív jednou rukou, pak oběma rukama, pak jsem vyhodil čepici do výše a zase ji chytil.
Viděl jsem, že stojí ke mně obrácená obličejem, že mě musí vidět! Sice, dávno jsou pryč ty doby, kdy přečetla číslo tramvaje, zatímco já byl na pochybách, zda je to tramvaj nebo autobus, nicméně na refýži jsem byl sám a moje mávání a poskakování bylo tak nápadné, že by mě musela vidět i žížala, která, pokud se mi školní vědomosti zcela nevykouřily z hlavy, je obdařena jakýmisi světločivnými buňkami.

Nakonec dotelefonovala - a pořád koukala směrem ke mně. Vytáhl jsem tedy mobila zavolal ji.
"Tak kde jseš?" tázala se.
"Vždyť na mě koukáš! Stojím na refýži!"
"Tak to jsi ty..."
Kdo jiný by to měl být? Já jsem to nepochybně byl.
A Míša hovořila s naším synovcem Lukášem a vykládala mu, že na mě čeká, až přijedu metrem, a dlouhou chvíli si krátí tím, že pozoruje cvoka, která poskakuje po refýži a hází čepicí do vejšky.
Ano, dávno jsou pryč ty doby, kdy přečetla číslo tramvaje, zatímco já byl na pochybách, zda je to tramvaj nebo autobus.

Psí příhody   
Včera jsem se tu zmiňoval o podivném zvířeti, které vedl někdo na vodítku poblíž Ženských domovů v Praze na Smíchově. Podle mého zoologicky neumělého popisu usoudil jeden čtenář, že by mohlo jít o fretku, že prý se rozmohla móda fretky chovat místo psů... Nevím, až se dozvím, povím.

Ten náš pes Bart má mnohem blíž k praseti, než k fretce!
Posuďte sami. Odpoledne nastala chvíle, kdy mě Míša upoutala na šamrli v koupelně a popadla chlupostřižní aparátek, určený původně ke stříhání psů. Bart vycítil, že se děje něco mimořádného, radoval se, snažil se mě shodit ze šamrle, jen bzučícímu aparátku se vyhýbal a vrčel na něho. Nereagoval na moje hrozby, že mu oholím fousy. A když Míša mi začala stříhat vlasy a ty padaly v chomáčích na dlaždičky, Bart se na ně vrhnul a než jsme stačili ho z koupelny vyhodit, dva chomáče sežral!

V psích chutích se nikdo nevyzná.
Jsou věci, které "by pes nežral", ale momentálně si na žádnou nevzpomenu. Co má paměť sahá, pes je ochoten a připraven sežrat cokoliv, hlavně když je to důležité a má to nějakou cenu. Ochotně si nechává prohledávat tlamu a dokonce má velké potěšení, když nadávám nad rozžvejkanou disketou s ovladači nebo nad troskami krytky objektivu.

Míša mi nikdy nepomáhá nadávat.
Bere Barta jako spojence proti mému sklonu vytvářet to, čemu já říkám dynamicky strukturovaný pořádek a čemu ona říká prostě bordel. Jenže když Bart žere vlasy, které ona ustřihne a dopadnou na dlaždičky v její koupelně, spílá Bartovi, jako bych spílal já, kdyby mi sebral cédéčko s Officem 2000.
Ne, není spravedlnosti na světě. A Bart si to jistě myslel taky, když ho Míša vystrkovala za dveře.