Český politický cirkus:
Pro Rakušany to musí být pravá radost, bušit po papuli chrapounské Čechy! Musí to být pravá radost, dávat jim najevo pohrdání, musí to být radost, vysmát se všem institucím, jako je Státní úřad po jadernou energii, nebo tomu, co Češi považují za řádnou vládu vzešlou ze svobodných voleb. Češi mohli utratit bezmála sto miliard a mohli se třeba postavit na hlavu, aby svoji jadernou elektrárnu zabezpečili americkou technologií tak, že nyní je to jedna z nejbezpečnějších elektráren světa: je to česká pakáž a té se musí od plic říct, co si o ní myslíme.

Musí to být radost zvláště pak po trapném konfliktu s Evropskou unií, která dala najevo, že ve vídeňské vládě jsou přítomni, elegantně řečeno, pravicoví populisté. Prostě ti, kteří, elegantně řečeno, nemají rádi cizince a vědí jak na ně - pevnou rukou.

Ovšem, na druhé straně, musí to být radost i pro Miloše Zemana, mít takového nepřítele, jako jsou lidé, kteří dnes obnovili svými traktory železnou oponu na jižní hranici.
V podstatě nám nemohou nic udělat, jen znepříjemnit život autodopravcům, zejména pak polským, kteří nemají tu výhodu co naši a nemohou volit náhradní přechod přes Německo. Z Bruselu jdou signály, že dostaneme tenhle týden lepší vysvědčení, než v uplynulých létech a občané s radostí uvolňují stavidla své xenofobie a dávají na svoje obchody cedule RAKUŠANY NEOBSLUHUJEME. A když řekne Zeman něco hulvátského na adresu Rakušanů, lidé mu ochotně zatleskají.
A potlesk, ten Zeman potřebuje. V kabaretu zvaném česká politika se mu podařilo pozoruhodně mnoho, rozhodně víc než se čekalo - jen tu oblibu ne a ne získat a v nastávajících volbách do obecních zastupitelstev se čeká pro sociální demokracii pořádný výprask. Takže, takový v podstatě neškodný nepřítel se náramně hodí. I ten může pomoci k nějakému tomu bodu.

Takže - proč by se měl Zeman snažit Schüsselovi pomoci hasit nepříjemné plamínky na hranicích? Třeba přijde k rozumu a udělá to, ale zatím, zatím se o to nesnaží.
Aston

Rodina a přátelé   
Pantofle se málokdy rozejdou. Jakmile to učiní, nastává drama. Všimněte si, že svoje trepky či pantofle (jde o totéž, ale trepky nosí vyšší střední třída, pantofle nižší střední třída; aristokracie a proletariát chodí ve svých příbytcích v botách) obvykle hledáte jako ucelenou dvojici. Má to svoji logiku. Nohy máte dvě a pokud nenosíte protézu, jsou trvale připojeny k vašemu korpusu. Z trepek/pantoflí do bot (a opačně) se přezouváte naráz, sotva kdy přezujete nohu z levé pantofle do levé boty a jdete dál a pak teprve přezujete pravou nohu z pantofle do boty - proč byste to dělali, když i boty se vyskytují oboje pospolu?

Někdy se ale stane, že se pantofle rozejdou.
Nedovedu odhadnout, za jaké okolnosti se to stalo. Prostě, stalo se to. Nalezl jsem u postele jen jednu pantofli (jak vidíte, hrdě se hlásím k nižší střední třídě). Druhá byla pryč. Mám pochopitelně ještě jiný, záložní pár papučí, ale chtěl jsem nalézt ten původní. Ale. nepálil mě ten problém natolik, abych se mu plně věnoval a jakmile se něčemu nevěnujete plně, nedojdete úspěchu.

Pátral jsem nahodile a občas jsem vskutku nalezl pantofli - a snažil se ji přenést na nějaké definované místo pro kompletaci, jenže pak jsem to zase pustil z hlavy a když jsem po nějaké době zase nalezl plonkovou pantofli, nevěděl jsem, zda je to ta původně nalezená a zda tudíž to místo, kde se nachází, je určeno ke kompletaci, anebo je to ta druhá, ke kompletaci určená - jenže to bych si musel vzpomenout, které místo jsem zvolil jako místo osudného setkání obou pantoflí.
A občas, když jsem si na to vzpomněl, jsem uvažoval, jak se to mohlo stát? Jak se mohly obě pantofle rozloučit? Kam jsem šel s jednou pantoflí na noze, opustiv tu prvou, a proč jsem se toho dopustil? Kdyby mě k tomu přiměl nějaký telefonát, který by mi oznamoval, dejme tomu, že mám k recenzi připravený pětimegapixelový foťák, pamatoval bych si to.
Trudné úvahy.
Přerušila je Míša, která mi dvojici pantoflí přinesla k počítači (zdržím se pokusů reprodukovat její ironické komentáře).
Jedna pantofle byla v botníku (tam jsem ji viděl), druhá u skeneru (tam jsem ji viděl). Jak to, že jsem je nedokázal spojit? Asi proto, že ne muž, ale žena je stmelujícím prvkem v rodině, a pantofle do rodiny nepochybně patří.

Psí příhody   
Byly doby, kdy se mě lidi ptali, když jsem šel s Bartem, co že to je za zvíře. Dneska už to nedělají, každý ví, že rottweiler je bojový pes a musí se zakázat. Lidi ale chodí s jinými divnými zvířaty.
Mohou to být divní psi - například jsem onehdy potkal pána, který vedl křížence dobrmana a boxera. Zajímavá kombinace - štíhlá figura, srst v barvě odrostlého velblouda, čumák trochu tupější, ne však zmačkaný. Moc pěkný pes.

Ale nemusí to být zrovna pes.
V pátek večer jsem z autobusu viděl u nás, nedaleko - chlapíka, který vedl vysloveně divné zvíře. Bylo to nízké jako jezevčík, jenže chlupatější než i ti nejchlupatější jezevčové a navíc do bylo bílé. Zřejmě ta zvířecí věc nechtěla moc poslouchat. Pán to měl na kšírách a čas od času to musel jaksi nazvednout a poponést. Co to mohlo být? Hranostaj?
Už jsem viděl člověka, který sebou nosil potkana. Viděl jsem chlápka, který venčil mývala, jednou v Holešovicích, a žaloval na něho, že umí odemknout dveře od špajzu. Lidi mívají všelijaká divná zvířata.

Musí to být zvláštní pocit, mít zvláštní zvíře.
Trochu jsem se pokusil to vyčíst Bartovi, že je obyčejný rottweiler, bojový pes, zralý na zákaz.
Já jsem možná obyčejnej, odpověděl mi. Ale ty jsi divnej.
To zase udivilo mě. Proč bych měl bejt divnej?
Ty přece můžeš se mnou chodit na procházku kdykoli si vzpomeneš - a nechodíš pořád, jen občas. Nejseš teda divnej?