Český politický cirkus:

Osmadvacátý říjen jsem strávil na Slovensku, v Bratislavě, kam mě pozval časopis WATT na výstavu digitální techniky - a tedy i výstavu digitálních fotoaparátů. Výstava byla v paláci Istropolis na Vajnorskej ulici, kousek od kasáren na Kutuzovovej, kde jsem strávil rok vojenské služby v létech pod psa 1969 - 1970. Sloužilo nás tam sedmadvacet absíků (tedy, absolventů vojenských kateder rozmanitých škol), Čechů i Slováků. Mezi těmi Slováky byl jediný slovenský nacionalista, který nám říkal, že jsme Čehůni zosratí a taky říkal Cesi pesi domov. Svým nacionalismem budil úžas o u svých slovenských kolegů - a kdyby nám tehdy někdo řekl, že někdy bude u Břeclavi celnice, smáli bychom se.
Další slovenské nacionalisty jsem pak viděl až v Římě v listopadu 1989, kam se mi podařilo se dostat jako jednomu z mála českých novinářů (pochopitelně soukromě) na svatořečení Anežky České. A tam tehdy demonstrovali proti Čechům slovenští vyznavači Hlinky a Tisa pod praporem Slovenského štátu, týmž praporem, který nyní vlaje s malými grafickými modifikacemi nad Bratislavou. I tito lidé mi připadali jako Marťané, jako lidé z jiné epochy - a jistě ani oni by nevěřili, že jednou ta vlajka, kterou tak zuřivě máchali před chrámem svatého Petra, povlaje nad Bratislavou.

A už vůbec bych nevěřil, že si jednou budu myslet - jako že si to myslím, že je zcela přirozené a správné, že existuje Slovenská republika a že se Československo rozdělilo. Nemyslím si, že Československo bylo omyl. Prostě - existovalo, a když už přestalo svůj účel plnit, prostě zaniklo. Dnes si dovedu představit, že jednou bude Moravská republika samostatná - to je přece jasně zřetelný vývojový proud v moderních dějinách, že pod vrstvou jakési celosvětové uniformity, jíž se dostalo politické nálepky globalisace, se emancipují menší celky, že získávají svoji vlastní identitu, a že tedy svět, místo aby jednotvárněl, je naopak pestřejší.

Havlův projev 28. října
Václav Havel hovořil o identitě českého národa. Tu podle něho neohrožují nadnárodní organizace a instituce, ale že si za možnou ztrátu identity mohou Češi sami. A pak opakoval klasický výčet hříchů dnešní doby: mizerná televize, vytunelované banky, politici kteří by měli být příkladem, ale ve skutečnosti "s ležérním úsměvem zatloukají své vlastní finanční machinace". Ale to už není "rudolfinský projev", který svého času vyvolal bouři.
Zatím reagovala jen první dáma ODS Libuše Benešová ironickými poznámkami, že by bylo dobré, kdyby se Havel více věnoval domácím věcem a aby se řídil tím, co hlásá - a že je zvláštní když na jedné straně kritizuje velkoprodejny likvidující malé obchodníky a na druhé straně bere od velkoprodejen dary pro své nadace.
Občan to může a nemusí brát na vědomí - jsou to jen "takové řeči" bez praktického efektu. I to patří k současné české identitě, tedy, ne k té její části, na kterou bychom mohli být zvlášť pyšni.

Rodina a přátelé   
Potkal jsem kamaráda. Vrátil se z dovolené - nadmíru spokojen. Zažil, jak prohlásil, adrenalinový sport, a je nadšen! "Jen si to představ," líčil mi, "lidi lezou na Annapurnu, skáčou bez padáku z helikoptéry, jedou na kole přes poušť Gobi bez čepice. To všechno je stojí strašný peníze. A já měl adrenalinovou dovolenou bez helikoptéry i bez horolezeckýho náčiní!"

Postupně z něho vypadlo, v čem spočívala ta jeho adrenalinová dovolená.
Vyrazili obytným autem, jen dva, on a manželka. Dlouho dovolenou odkládal a přistoupil na ni až v říjnu. Vyjeli. Brali to přes Německo, Švýcarsko a Francii až do Španělska. Celou cestu pršelo a manželka nadávala. Adrenalin stoupal. Přijeli do Španělska, tam už nepršelo, tam lilo, tam byly průtrže mračen, vody vystoupily z břehů a smetaly vše, co se jim dostalo do cesty. Adrenalin vibroval u horní úvratě. Bahnem a vodou prchali oba rekreanti vstříc další vodě a dalšímu bahnu a čekali každou chvíli, kdy se jejich auto přidá k vrakům naskládaných po obou stranách bažinaté vozovky. To už si mohli otevřít důl na adrenalin.

Nakonec se dostali do Francie. Pokoušeli se najít kemp, jenže sezóna už skončila a taky, kdo by chtěl v lijácích kempovat? Adrenalinu už vyprodukovali tolik, že by to vystačilo na dopink jedné divize antiglobalizačních bandarlogů. Zaparkovali tedy na parkovišti mezi tiráky.
Ráno je probudilo šramocení.
Oba naráz otevřeli oči a vidí - v přední části auta ženská, štrachá tam a svítí baterkou!
"Polís! Hilfe! Help! Polís! Polís!" křičeli naši adrenalinoví turisté.
"Já jsem policie," pravila ta žena. "S kolegou tu kontrolujeme auta a vidíme, že máte otevřené dveře. Tady je plno zlodějů, mohli by vás vykrást!"
Oba se podívali do míst, kde měli tašku s doklady a penězi na zpáteční cestu. Byla pryč.

Když můj přítel dospěl až k tomuto dobu vyprávění, přímo tonul v blaženosti, nebo přesněji, tonul v moři adrenalínu.
"Čert vem peníze, hlavně že vás nepodřízli," dal jsem k lepšímu staré, mizerné, úplně blbé moudro.
"A kdyby podřízli? Tak co? Aspoň by to nebyla nuda!" vynesl můj adrenalinový přítel svůj poslední trumf pozitivního náhledu na život.

Psí příhody   
Když se ztratí pes, je to nervák pro všechny, pro celou rodinu. Psa nevyjímaje. Vždyť už Hašek ve Švejkovi popisuje zatoulaného psa, jak vyjeveně hledí kolem sebe a dává najevo: Ježišmarjá, já jsem se ztratil! Náš Bart se netoulá, to je jeho skvělá vlastnost, na rozdíl od Gordona, který byl ztráceč puncovaný: stačilo se ohlídnout a Gordon byl v čudu.

Právě ty starosti s Gordonem mám ještě v živé paměti a proto rád vyhovím lidem, kteří chtějí zveřejnit výzvu zde na Psu, aby se lidé po jejich pejskovi poohlídli.
Ráno jsem otevřel poštu a našel tam naléhavou prosbu o pomoc: ztratil se žíhaný stafford, slyší na jméno Buddy. Jeho pán bydlí u Vyšehradu, šel ho 28. října venčit a v tu chvíli začal ohňostroj Buddy se vylekal a byl pryč - stálo v dopisu.
Přichystal jsem vzkaz do aktuálního vydání, a přišel od majitele Buddyho druhý dopis.
Poplach je odvolán. Buddy se našel. Je však třeba korigovat patetickou představu zvířete k smrti vyděšeného prskajícím ohňostrojem, jak se řítí ulicemi, pádí cestou necestou, aby bylo pryč od nepochopitelného ohně nad hlavou...
Pravda je podstatně střízlivější.
Jeho pán píše:
"Buddy vlez do jedné hospody na Vyšehradě a tam si začal hrát s jinými psy. Ale restaurace se už zavírala, a tak jedni hodní lidé ho vzali k sobě a řekli svým známým, že se našel malý žíhaný stafford. Slyšeli to i moji známí, měl jsem neuvěřitelně štěstí."
Tak to vidíte, jak je to s chlapy!
Kde by byli jinde, než v hospodě!
Pravda, někdy je to složitější. Kamarádce nastoupil pes do autobusu a odjel. Trvalo to šest neděl, než se mu dostala na stopu (chovali ho nějací hodní bezdomovci) - a ukázalo se, že ten pes třikrát, možná víckrát měnil linku, vždycky vystoupil z jednoho a nastoupil do druhého autobusu a dostal se patnáct kilometrů od svého bydliště!