Český politický cirkus:

Uvedu několik statistických čísel.
V roce 1996 podporovalo ideu dokončení a spuštění Temelína 60% občanů, po čtyřech letech protestů a mediálního masírování (neboť kdo není proti Temelínu, ve forcimře kavárny Slávia mu portýr nafackuje hubu) procento občanů podporujících Temelín stouplo na 70%.
Další statistika se týká protestů proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze. Před zasedáním s "protestanty" sympatizovalo 16,9%, po zasedání jejich počet klesl na 10%.

Takže, srdce veřejnosti si nátlakové skupiny - aspoň v těchto případech - nedovedou získat.
Jenže o to jim asi nejde. Vyznavačům "přímé akce" nikdy nešlo o mínění plebejských a hloupých mas, které jsou odsouzeny k tomu, aby byly spaseny - ať se jim to líbí nebo nelíbí. Kdyby jim šlo o oslovení veřejnosti a získání většinové podpory, smrdělo by to "normální politikou". A to je moc práce a málo zábavy. K podstatě bandarlogismu patří okrajovost. Ovšem pořádně hlučná okrajovost.

Ale abych nehauzíroval s fakty - podle Sofres Factum kleslo i procento sympatizantů jednání MMF & SB. Před zasedáním jich bylo 66,5%, po zasedání 60%. Však taky zasedání - aspoň vzhledem k veřejnosti - toho moc nepředvedlo. Nebýt kraválů, nebylo by o čem mluvit.

Rodina a přátelé   
Proč by měly noviny pořád jenom nadávat? Vždyť je toho tady kolem nás hodně chvály hodného. Bydlím v Praze na Smíchově. Doslova nejšílenější změny se odehrávají tak asi kiláček od našeho domu, v oblasti křižovatky Anděl. Palác Zlatý Anděl se bude otevírat 2. listopadu, včera jsem šel kolem - dělníci vsazovali do vyhloubených jam vzrostlé stromy a dlaždiči dokončovali dláždění v místech, kde býval štafl neobyčejně vypečené party taxikářů. Uteklo to nesmírně - jak je to dlouho, kdy vedle provizorní budovy stanice metra bylo parkoviště, jemuž osm let po převratu ještě vévodila obrovská reklama na Mašpriborintorg!
A coby aktivista kamenem dohodil, staví se dva další paláce. Brzy přijde na řadu obnova parku nad Kartouzskou ulicí, a z objektu který se staví po pravé straně Plzeňské třídy povede do obnoveného parku most pro pěší.

Ale nejvíc mě těší jiná stavba, vůbec ne tak velkolepá až pompézní, jako je budování nového centra starého, kdysi periferního města.
Podél zdi chránící zahradu Mozartovy (Duškovy) Bertramky dělníci dělají novou dlažbu. Bývalo to tam trochu o zlomení nohy, to teď skončí. Ráno, když jdu nahoře po vyhlídkové cestě Mrázovka, slyším z mlhy ťukání dlaždičova kladívka. Je to starobylý zvuk, jako bimbání zvonů z nedalekého kostela svatého Václava. Práce dlaždičů se mi vždycky líbila, už jako kluka mě přitahovala - tehdy, v padesátých létech, ještě existovaly dlážděné silnice. Mezi naší vesnicí (Slapy) a sousední (Buš) dělali dvoukilometrový úsek. Chodíval jsem se dívat. Stál jsem opodál v úžasu: vždyť ty dlažební kameny jsou tak malé a vzdálenost tak veliká.... Divil jsem se, že dlaždiči nevstanou, nepodívají se do dálky, kde je vidět mezi stromy obec Buš, a nehodí kladívka do písku a se slovy tohle nemá cenu neodejdou.

Neodešli. Ono, když se něco dělá sice pomalu, ale pořád, dají se překonat i tak monstrózní vzdálenosti, jako je vzdálenost mezi Slapy a Buší.

A tak dlaždiči ťukají a za týden, za dva bude cesta kolem Bertramky taky hotová.

Psí příhody   
Ráno byla mlha. Nebudu se snažit o humoristické efekty líčením, že to byla tak velká mlha, že jsem musel levou rukou šátrat po obličeji ve snaze najít nos, abych se mohl vysmrkat do kapesníku v pravé ruce drženého. Nic takového. Byla to mlha umírněná, středočeská, spíš mlíko než opravdová mlha. Nicméně, dohlednost se snížila na, odhaduju, osmdesát, sto metrů.
Byl jsem pochopitelně ve střehu, protože z takové mlhy se vynoří jedlý pes raz dva. Ovšem i Bart byl ve střehu.

V jednu chvíli byl dokonce velice ve střehu. Povytáhl krk (udělal žirafu), nadzvedl tlapku a šíje se mu začala ježit. Zaklapl jsem mu karabinu horolezeckého lana do oka řetězu stahováku a šel s ním dál vstříc osudnému setkání.
Kohopak tam Bart v té mlze asi vyradaroval? Broka? Toma? Gabilana? Nebo dokonce největšího svého nepřítele - Maxe?

Ze zátočiny vyhopkal bílý pejsánek, křehoučký jak porcelánová panenka, veselý, se špičatýma ušima. Vrtěl ocáskem a hnal se k Bartovi jako ke starému známému, kterého neviděl dvacet let od doby, co spolu vojančili v Bánovcích.
Bart byl dál ve střehu. Na šíji měl buvolí hrb.

"Barte, ty pitomo," káral jsem ho, "přece nebudeš dělat buvola na takového milého bílého pejsánka..."
Do toho zaznělo zavrčení.
Nebylo to Bartovo zavrčení.
Ohlédl jsem se. Za námi, ve vzdálenosti dvaceti metrů (ty Bart překoná v třicetině vteřiny), přecházel pán doprovázející německého ovčáka o rozměrech parní mlátičky.
Ne, není radno podceňovat psí radary! To byla poslední myšlenka, která mě bleskla hlavou, zatímco jsem si lano omotával kolem zápěstí. No a pak jsem měl plné ruce práce.