Český politický cirkus:

Kronikář má v těchto dnech mnoho témat k zaznamenání: kupříkladu senát nevydal svého řádového bratra světské spravedlnosti - tahanice o to, zda provinilí kněží mají stát před církevním nebo světským soudem, táhly se celý středověk; senát, toto absurdní těleso vytvořené absurdní situací z dob rozpadu republiky je důstojným nástupcem tohoto sporu.
Další téma: ODS se dohodla s ČSSD na tom, že čtyři licence pro operátory mobilních telefonů budou prodány v dražbě, tedy po deseti letech jinak, než zákulisně a pletichářsky. Dohoda (byť uzavřená oposmluvně, tedy zákulisně a pletichářsky) měla čtyřiadvacetihodinové trvání. Uvidíme, s jakou razancí ji bude ODS hájit. Přáli bychom si, aby to bylo se stejnou razancí, s jakou vedení ODS donutilo své poslance hlasovat pro prodloužení monopolu Telecomu (při hlasování o novém telekomunikačním zákoně).

Případ Sazka si nechávám na konec. Zesnulá teta Blanka říkávala, že kdo plave, neměl by dělat moc vln, a taky se říká, že kdo žere, neměl by mlaskat. Na co narážím? Televizní pořad státní televize o Sazce (mezi námi - podle mě ne moc přesvědčivý, udělaný osvědčenou metodou názor nejdříve, investigace poté) vyvolal zájem poslanců o hospodaření Sazky. Proč? Protože Sazka dělala vlny (nebo mlaskala) a udělala z ředitele Chmelíčka šaška a v novinách rozvířila zbytečný humbuk (kupodivu nikdo nekomentoval nedávný absurdní komentář - inzerát Sazky, asi proto, že ten text byl asi tak srozumitelný jako tabulky rongo- rongo z Velikonočního ostrova).

Ne! Nemyslete si, že mi definitivně změknul mozek a že se špetičkou vědomí domnívám, že poslanci chtějí Sazku klepnout na zoubek.
Jako správná hyena si naopak myslím, že taky chtějí dostat nažrat.
Pikantní to všechno bezpochyby je, na to nemusím být hyena, abych to podotkl.

Rodina a přátelé   
V pátek jsme se trochu s Míšou potulovali Prahou a odpoledne jsme zakotvili na hodinku, na dvě v jedné staropražské vinárně, kde jsme se setkali s Viktorem Šlajchrtem. Ví bůh, že to nebylo poprvé, kdy jsem s Viktorem seděl v podniku podobného typu a dá-li on (ten bůh), nebylo to naposledy. Samo o sobě by tedy naše setrvání ve vinárně nestálo za záznam.

Co mě však poněkud překvapilo, nebo, upřesním, co připoutalo mou pozornost?
V podniku se motalo úžasné množství dětiček ve věku kolem, řekl bych, deseti let. Podotýkám - abych uklidnil moralisty - že to bylo odpoledne, a že šlo o podnik naveskrz slušný, kde se konají i gulturní podniky jako jsou výstavy a recitace a státní převraty a podobné, tedy nic, co by mohlo narušit mravní výchovu mládeže.

Dětiček zde bylo mnoho, řekl bych, kolem dvaceti. Běhaly kolem stolů (ač, zřejmě, soustředěny v jedné z místností, ale odtud prchaly). Občas dětičko upadlo, jinému dětičkovi naopak upadl chlebíček s bramborovým salátem a skrojkem vajíčka a paní dohlížecí to po něm uklízela (o tempora, o mores - měl by to, smrad, uklidit po sobě sám). Těžko bylo vše sledovat, dětičky byly značně kmitavé.

Pochvalovali jsme si s Viktorem přítomnost dětiček. Četl jsme kdysi, jak se konaly poutě dětiček do hospiců, aby se děti setkaly se smrtí, aby viděli, jak vypadá umírající člověk, samozřejmě v duchu maximy chceš-li se naučit žít, musíš s naučit umírat, maxima, která je natolik moudrá a pravdivá, že je prostě nepřijatelná. Nuže, podobně jako výpravy do komnat umírajících by se měly konat exkurze do doupat opilců a taky do doupat neřestníků, smilníků v hampýzu v Holešovické tržnici, a i tam by dětičky skotačily a pohazovaly by po zemi laciné chlebíčky, ignorujíce přítomnost smrti (v hospicu) i neřesti (v hampýzu), neboť žijí v jiném světě, v jiných souřadnicích.

Pochvalovali jsme si s Viktorem přítomnost dětiček, až nakonec Míša zavelela a my se zvedli a rozešli jsme se (tedy já plus Míša s Viktorem, aby nebylo mýlky).
Dětičky, nedětičky, pravila, byli jste moc vožralí.
Namítal jsem, že a) s Viktorem nejsme nikdy ožralí, a i kdyby, tak b) jaké má měřítko, podle čeho rozpozná, kdy jsme ožralí?

"To je jednoduchý," pravila žena. "Jakmile slyším slovo transcendence víc než třikrát za minutu, jste ožralí a musím vás rozehnat."
Dětičky si našeho odchodu nevšimly. Transcendence jim nechyběla.

Jo, a mě tam chyběli psi. Aby to bylo vskutku renesanční a rozevláté, měli by tam být i psi, pod stolem se peroucí o kost. Nebo aspoň o upadlý chlebíček.

Psí příhody   
V sobotu jsem sledoval tuto scénku:
Šel pán se psem, s důstojným, pěkně vzrostlým kníračem. Ten pán byl taky tak trochu knírač, hodil se ke psu a pes se hodil k němu, oba byli důstojní, vznosní, k okolí nevšímaví.

V dosti značné vzdálenosti, jistě třiceti, možná padesáti metrů, se metelila paní s foxteriérem na vodítku. Foxteriéři bývají pucifousové, a ta paní, no, budu raději vyprávět dál.
Pás kníračem šel a myslím, že paní a jejího foxe neviděl. Knírač je asi zblejsknul, nebo ucítil, ale nedal to ničím najevo, Prostě šel po levém boku svého pána, jako kdyby vystupoval v instruktážním filmu.

Paní foxíková začala kolem svého psa tančit jakýsi divošský tanec, snad aby mu zabránila ve výhledu na kráčející Smrt v podobě knírače. Foxíka její tanec zaujal, připoutal jeho pozornost i na knírače. Začal taky tančit a nadto štěkat.

Pán a knírač šli dál.
Paní foxíková - ve snaze zklidnit psa - se k němu sklonila, dřepla si na bobek, a v tu chvíli foxík vyrazil, došlo k očekávanému napnelismu a cukatuře a paní foxíková přistála na nose na zemi.

Pán a knírač šli dál.

Foxík řval, paní spílala.

Pán a knírač šli dál, podotýkám, že ve vzdálenosti třiceti, možná padesáti metrů.
Jak to dopadlo?
Předpokládám, že pán s kníračem došli domů, pán si uvařil čaj Milford nebo Earl Gray, knírač usnul.
A paní začala psát supliku na téma nebezpečnost kníračů a nutnost zákazu jejich chovu.