Hyena  Hledání: NadpisAutorText článku  Sekce: NEVIDITELNÝ PES ZVÍŘETNÍK SCI-FI Zpět na hlavní     stranu

	O Hyeně: Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres).
	[an error occurred while processing this directive] STRUČNĚ: pátek 13.10.2000

Český politický cirkus:

Takže ultimátum jaksi nedopadlo - Rakušané se nevylekali naší hrozbou a neodvolali školní mládež z hraničních přechodů. Ministr vnitra Gross byl ve Vídni za rakouským ministrem Strasserem, ale nedohodli se. Na čem by se mohli dohodnout? Na zbourání Temelína?
Pavel Telička tedy oznámil, že nejspíš budeme v pátek žalovat u orgánů Evropské unie. Upřesňuji, nepůjde o žalování nebo stěžování, ale o konzultace. Konzultace, to je porada. Co čekáme, že nám Evropská unie poradí? Ministr zahraničí Kavan zaperlil duchaplností, když řekl, že Česká republika nechce přispět k nové další izolaci Rakouska, Toto řekl nedlouho poté, kdy Evropská unie musela odtroubit sankce vyhlášené proti Rakousku a odtroubili jsme je i my. Rád bych věděl, zda byl tento krok v Bruselu konzultován, tedy zda víme, že konzultace mají nějaký smysl - jinak by hrozila blamáž.

Hodně radilů v těchto dnech ví, co se mělo bejvalo udělat: hlavně počkat se zahájením provozu Temelína. Jenže Rakušané ho chtějí přeměnit na bramborový krecht, nebo na co vlastně, a odklad by je uspokojil, jenom kdyby vedl k naplnění jejich přání. Aktivní politika, to je další rada (ostatně, i moje) Gross do Rakouska jel, se Strasserem se setkal a k ničemu to nevedlo. Když selhal sympatický Gross, koho jiného poslat do Vídně, a co by tam měl říkat... Zeman? Nebo snad Grégr?

Jakkoli si nemyslím, že novináři mají radit, jednu radu bych přece jen měl: já bych nechal náklaďáky odcouvat z české strany hraničních přechodů, aby byly prázdné. Aby ty dětičky neměly kromě nečekaných prázdnin ještě divadýlko.

Rodina a přátelé   
Poslal mi jeden z našich čtenářů faximile dopisu, na dvě stránky napsaného, úhledným rukopisem - tedy, vskutku rukou psaný. Dopis napsal nově příchozí spolubydlící do dvoulůžkového pokoje na studentské koleji. Pořádníček.
To co psal mi silně připomnělo příhodu z vojny, když jsem sloužil v přijímači v kasárnách v Hodoníně. Spalo nás tam tenkrát v jedné haluzně jistě padesát šedesát, na patrových palandách, sestrkaných po dvou k sobě. Já spal vpravo nahoře, vedle mě kolega, a pod tím kolegou... pořádníček. Byl tak pořádný, že to budilo úžas. Pro ilustraci - jednou kdosi (já ne, jsem odjakživa nekuřák) odložil krabičku zápalek na pořádníčkovo lůžko. On přišel, spatřil krabičku položenou na dece a doslova běsnil, že nestrpí, aby mu někdo dělal bordel na posteli. Podotknu ještě, že jsme neměli žádné matrace, ale nafukovačky z gumotextilu.
A pak nastal den přísahy a tenkrát, nevím jak dnes, mělií všichni vojáci nárok na vycházku. Šli jsme tedy do restaurace Slávia. Já byl tehdy už celkem slušně zkušený alkoholik, takže jsem si dal svou mírku, dvě tři dvojky bílého a po desáté večer jsem šel - sám - spát do kasáren. Poprvé po dlouhé době jsem usínal samoten v místnosti.

Probudily mě uprostřed noci divné zvuky.
Můj soused nahoře na palandě spal na zádech, a ve spaní zvracel. Bylo kupodivu, že se nezadusil, dodnes nechápu, jak se mu to mohlo podařit. Trvalo nějakou dobu, než jsem se probudil; za tu dobu už toho hodně vyprodukoval, bylo to červené víno - a to teklo dolů na pořádníčka, toho čistotného chlapce, který se tolik rozčílil, když mu někdo položil sirky na deku!

No a vidíte to. Já chlapíka hned probudil, probudil jsem i pořádníčka, společně jsme nešťastníka odvedli do umývárny, očistili ho, očistili jeho postel, očistili i pořádníčkovu postel...
Pořád jsem čekal, kdy začne pořádníček nadávat. A vidíte, on ani necek a pomáhal bližnímu, on, který způsobil kravál kvůli pitomině. Třeba ho ta příhoda přiměla k poznání, že jsou na světě i horší věci, než krabička sirek na dece. Už dávno jsem zapomněl jeho jméno... třeba, čirou náhodou, bude tyhle řádky číst, nechť tedy ví, že na něho vzpomínám se sympatií.

Psí příhody   
Nemyslete si, že tohle píšu pod vlivem okouknutí včerejšího dílu komisaře Rexe. Ne. Prostě - Bart je chytrej pacholek. Jistě že se snažím vyjít s Bartem po dobrém. On poslouchá, velmi dobře poslouchá, udělá, co se mu poručí (pokud ovšem není v blízkosti jedlý pes), ale mě se někdy na něho nechce houkat povely.

Takže, když Míša na mě houkne povel (tedy, teď se dopouštím laciného komického efektu), opravuji, když Míša řekne - venku je sluníčko a Bart se tu válí jako lemra, ať jde na chvilku na vzduch, nechce se mi Barta vyhánět postrkem jako aktivistu "Ya Basta".
Vstal jsem od počítače, taky Bart opustil své místo u mých nohou a vyšel za mnou. Prošli jsme chodbou, já seběhl ze schodů, Bart za mnou - to je trik číslo jedna, Bart jde tam, kam jdu já. Až na to, že se zastavil nahoře na podestě a lehnul si tam.
Trik číslo jedna tedy selhal. Bart se mnou nevyšel ven, protože vytušil, že je to lest.
Trik číslo dva: popadl jsem koště a začal jsem zametat listí před vchodem. Bart pokládá koště za nepřítele - co do nebezpečnosti - o jednu úroveň pod jedlými psy. Vždycky vyběhne, aby koště zakousl.
Trik selhal. Bart nevyběhnul.

Uchýlil jsem se ke triku, který vždycky vyšel: popadl jsem plastikovou konev, přiložil hrdlo ke rtům a zatroubil jsem na ni jako na lesní roh. Tohle Barta vždycky strašně zajímá!
Nic. Bart zůstal ležet nahoře na podestě. Nebezpečně chytrej pacholek! Moc dobře věděl, co mám za lubem!

Takže jsem odložil konev, hrábě nechal opřené vedle dveří a Barta vyhnal ven postrkem.

Za minutu už štěkal u vrátek.
Na palouku před hotelem Blaženka se potuloval jedlý pes.