|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
|
Český politický cirkus:
Temelínské martýrium se dostává do další fáze - začíná proces spouštění reaktoru. Záměrně neříkám, že martýrium končí, protože právě teď, kdy je na atomovou elektrárnu upřena největší pozornost veřejnosti, dostanou spasitelé, kteří vědí nejlíp co je pro svět a jeho obyvatelstvo nejlepší, příležitost ke svým exhibicím.
Do další fáze se dostanou i napjaté vztahy s Rakouskem. K těm přispívá i osvědčené hulvátství premiéra Zemana, který nebyl schopen odpovědět v civilizovaném termínu na dva dopisy rakouského kancléře. Pokračovat budou blokády a protesty z rakouské strany.
Rakušané opakovaně tvrdí: nedůvěřujeme technickým schopnostem českých hovad. Je tedy
kupodivu, že využívají vzdušných koridorů nad naším územím, nebo že se neobávají jet vlakem
po české železniční síti. Jejich postoj lze interpretovat jako nedůvěru k naší schopnosti
civilizovaně spravovat věci veřejné.
Lze to, a nedá to moc práce - ta message je snadno čitelná.
Belgická ambasáda žádné kroky nepodnikala ("pro van Broekhovenovu stížnost nejsou důkazy", řekl konzul), tedy ze své strany si nestěžovala na postup české policie proti belgickému občanovi, samu stížnost zadrženého předala oficiální cestou našemu ministerstvu zahraničí k vyřízení. Žádné stopy po špatném zacházení konzul na van Broekhovenovi neviděl. Předání byli přítomni i další diplomatičtí zástupci - onen pátek se v Bálkové propouštělo hromadně. Také na žádném z dalších zadržených - toho dne propouštěných - pan konzul neviděl žádné stopy po špatném zacházení. Belgická ambasáda podle slov pana konzula pokládá ten případ za vyřízený a nehodlá se jím zabývat.
Dnes jedu do Bálkové a o návštěvě poreferuji zítra.
Rodina a přátelé
Metro je krásné místo - miluji metra. Jezdím metrem často.
Občas se v něm i pobavím.
Dnes jsem zde vyposlechl tuto instruktáž:
"Dávejte všichni pozor. Je vás čtyřicet osm. Kdybyste všichni nastoupili do
jedněch dveří, ucpete je. Proto se rozptylte po délce vlaku. Začněte nastupovat, až
když se dveře otevřou. Vstupte do vozu a postupte o dva, tři kroky dovnitř. Rozhodně
se nezastavujte mezi dveřmi, protože dveře se samy zavírají a mohly by vás
přiskřípnout. Všichni pak vystoupíme na druhé stanici. Pozor, tato stanice se
nepočítá. Následuje jedna stanice, na té nevystoupíme, a pak druhá stanice, na té
vystoupíme."
Pak přijel vlak a oslovených osmačtyřicet plus instruktor se pokoušeli realizovat to, o
čem šla řeč.
Myslíte si snad, že to byl výlet mentálně retardovaných?
Nikoli. Instruktor, byla to dáma, byla průvodce cizinců, zřejmě Američanů. Všichni byli dospělí (řekl bych, že mnozí byli hodně dospělí, ale ne tak moc dospělí, aby se od nich dalo čekat, že budou vstupovat do vagónu metra zavřenými dveřmi). Byla tedy retardovaná průvodkyně?
Ach nikoli... Byla zkušená.
Nevsadil bych zlámanou grešli na to, že všichni vystoupili na druhé stanici (nástupní se nepočítá). Někdo určitě postoupil k protějším dveřím a jel pořád v naději, že se jednou otevřou. Někdo slyšel, že se vystupuje na třetí stanici. Někdo si nechal v zavíraných dveřích deštník. Někdo zjistil, že mu nefunguje tranzistorové rádio a zmáčkl záchranou brzdu. Někdo...
Vím o čem mluvím. Zamlada jsem dělal též průvodce cizinců - a mohu pokládat za štěstí, že tenkrát ještě nebylo v Praze metro.
Psí příhody
Jsou dny, kdy se musím s Bartem pohybovat terénem velmi obezřetně. Ty dny
nastaly.
U sousedů se opravují vrata a zedníci tam překládají zámkovou dlažbu vjezdu. Jsou zde hromady
štěrku, vykopané hlíny a písku. O kousek dál se hloubí výkop, do kterého přijdou roury pro
nový vodovodní řád. Všude jsou hromady zeminy, kupí se tam roury. Pracuje se i na stadiónu
Sokola. U vrátek vedoucích do sportovního areálu byla hromada nářadí.
Musím, jak řečeno, se chovat velmi obezřetně. Barta mám na vodítku a i tak na něho bedlivě
dohlížím. Musí se mi držet u nohy a nespustím ho z očí.
Asi vás napadne, že se chovám úzkostlivě, jako ty babky, které při každé sebepošetilejší
příležitosti berou svého chlupáčka do náruče a chrání ho vlastním tělem před nepřízní světa:
Aby nezakopl o dlaždičku, aby se na něho nezřítila hromada hlíny, aby nezapadl do písku, aby
nestrčil hlavu do roury...
Kdepak, všechno špatně!
Bart je skálopevně přesvědčen, že musí opatřit svým močovým podpisem vše, co vyčnívá víc než pět centimetrů nad terénem, a kupa cihel pro zámkovou dlažbu je pro něho neodolatelné pokušení.
No a z toho vyplývají konflikty. Stalo se mi v minulosti - a nejednou, že Bart pokropil kupříkladu hromadu hlíny a bagrista, který ji nabíral, nadával - kdo že se má v pochcaným materiálu rejpat!
Takže se nedá nic dělat, musím s Bartem slalomovat, aby radlice bagrů nedoznaly úhony.