Český politický cirkus:

Takže se schyluje k plichtě stran zvolení ombudsmana, tak zvaného veřejného ochránce lidských práv (já prosťáček si pořád myslím, že by práva občanů měly opatrovat orgány demokratického státu, tedy fungující úřady všech stupňů, které si platíme z daní, a já skeptik nevidím nejmenší důvod, proč by měl efektivně fungovat jakýsi úřad jakéhosi ombdsmana, když nefungují soudy). Plichta vyplývá z logiky mocenské kartelové dohody, zvané opoziční smlouva. Takže, pokud Otakar Motejl, před kterým se podařilo uchránit soudnictví v nefunkčním stavu, a navržený sociální demokracií na ombudsmana, měl dostat podporu ODS, tato ODS výměnou žádá... copak asi? Hádejte šestaosmdesátkrát. Ano, uhádli jste napoprvé: zástupce či náměstka či alter ego navrženého ODS.

Už ani slova o tom, že by mělo jít o osoby požívající všeobecné důvěry, osoby úctyhodné, s přirozenou autoritou, které by nezávisle a moudře rozplétaly gordické uzly a uzlíky nastražené občanům do cesty pletichářskou státní byrokracií. Neměli by to být ženy a mužové v neposkvrněných bílých řízách, jacísi andělé spasitelé.

Budou to exponenti cynického mocenského kartelu.

Jsem věru zvědav, jak se doposud úctyhodný, přirozenou autoritou a moudrostí oplývající Otakar Motejl zachová. Jestli bude ochoten do téhle mocenské žumpy skočit.

Rodina a přátelé   
Autobus dojížděl do stanice, já byl ani ne blízko, ani ne daleko - zkrátka - byl jsem na hranici doběhnutí. Dal jsem se tedy, jak jinak, do běhu: ruce na prsa.
To doslova, protože v levé vnitřní náprsí kapse jsem měl mobil, v levé vnější náprsní kapse brejle, v pravé vnitřní náprsní kapse tikitální foťák a v pravé vnější naštěstí nic. Tiskl jsem si tedy pěstičkami tyto předměty k hrudi a vzpomněl jsem si na pradávné gesto vnadných žen, které stejným gestem zabraňovaly nežádoucímu rozhozu stability.

Taky mě napadlo, že by to mohlo napadnout i někoho jiného, kdyby mě viděl - ale kdo by na mě koukal? Ne, nebezpečí, že mě někdo bude považovat za klusající ženu nehrozilo.
Autobus dojel na stanici, vystoupil jsem a na cestě k metru jsem se zastavil v trafice, abych si koupil Zeleného Raula obaleného časopisem Reflex. Kupuju Raula a najednou trafikantka praví:
"Cigarety!"
"Já nechci cigarety," odpověděl jsem, jenže ona ukazovala někam stranou. Došlo mi, že si kdosi přede mnou koupil cigarety, zaplatil je, a odešel, aniž si balíček vzal.
Viděl jsem vzdalující se statnou postavu zcela jasně - kabát, rázný krok, vlasy na ježka...
"Pane! Pane! Nechal jste si tu cigára!"

Postava se otočila.

Byla to ženská.
"Debile," pravila.
Nespletla si mé určení stran pohlaví.

Psí příhody   
Někteří lidé jsou ochotni tvrdit, že náš Bart má jakousi dekorativní hodnotu. Musím ale připustit, že ke zkrášlení domova přispívá jen zřídka. Pokud sledujete tuto rubriku, víte, že naše domácnost je postižena intenzivními opravárensko-zkrášlovacími procesy, které začaly výměnou otopného systému a nyní vrcholí a končí malováním a odstraňováním rozmanitých hnusů, jako jsou díry ve zdi, kusy neomítnutého zdiva (ani po třiceti letech není celý dům plně vybaven omítkami) a podobně.

Tak například - práh balkónových dveří se odebral k praotci všech prahů, ztrouchnivěl, rozpadl se. No a ode dneška máme nový práh. Parádní kus dřeva, skoro fošny - několikaterou vrstvou Luxolu napuštěný. Pan řemeslník ho přetřel ještě povrchovým lesklým lakem.

Nastala klasická situace:
Kde se vzal, tu se vzal, objevil se Bart a přešel na balkon. Věřím, že kdyby to bylo zvíře společnosti Agip, otiskl by všech šest nohou, kdyby byl stonožka, nevynechal by ani 37., ani 82. nohu. Každopádně pečlivě obtiskl všechny čtyři tlapky a udělal ťápoty na dlažbě na balkóně.
Pan řemeslník začal bědovat, já přiběhl, Barta sprdnul, načež on poklidně opustil balkon a opět - postupně - otiskl všechny čtyři tlapy do čerstvé vrstvy laku.

Ptáte se, zda to je vidět na parketách?
Pochopitelně, že je.

No, mně se ornament zvaný psí tlapa docela líbí - vám ne?