Velké státy se tak chovají, i když to může vypadat směšně. Spojené státy taky mají svoje embarga na nezbedy, podnikající s Kubou. A to nároky USA na Kubu mají podstatně menší opodstatnění, než nároky ČLR na Tchaj-wan. Komicky se nemusí chovat jen velké státy, i ty menší mají právo na malichernost. V Tel Avivu na letišti mi taky dělali nohy, když objevili na uchu mého kufru visačku Emirates Airlines a nespokojili se s vysvětlením, že jsem s emirátama letěl ne do nějakých emirátů, ale do Japonska. Holt, měl jsem si dát bacha a visačku sundat.
Neplyne z toho vůbec nic.
Čína bude dál sílit, protože se chová racionálně, rozvíjí svoje kapacity a může jen škodolibě pozorovat, jak její konkurenti, hlavně USA a EU, sami sebe likvidují. Se Zeleným údělem bude mít Čína Evropu na lopatě, i kdyby se Miloš Vystrčil na Tchaj-wan odstěhoval. Spojeným státům nepomůže, ani když si do vedoucích funkcí korporací nařídí kvóty na jednonohé, slabomyslné a na Patagonce. Jen na výkonu a na výsledcích záleží. V tomto ohledu mají Číňané čím se chlubit a to jim dává prostor k trapnému malichernému chování. To jsou ty velmocenské paradoxy.
Dva Češi vyčůránci
Debatovali jsme s přítelem Jirkou Knéblem (server Woleschko.cz), jak bychom mohli přech*at Akademii, kdybychom byli američtí herci a nebo režiséři a usilovali o Oscara.
Protože jsem prostoduchý a přímočarý, navrhl jsem, že bych si nechal vystavit vysvědčení, že jsem teplej. Jenom to že mi dělá starost, jestli ta Akademie tam nemá nějakého zkušebního komisaře, který by prakticky zkoumal, jestli nešvindluju.
Přítel Knebl navrhl chytřejší a dá se říct, co do vych*anosti češtější řešení:
„Já jim řeknu, že patřím do kategorie Nevím!“
V tomto ohledu má Jiří Knebl Oscara v kapse. Teď ještě se stát americkým režisérem nebo hercem, ale při jeho bystrosti to nebude zas tak velký problém.
Bylo dnes u nás na zahradě velké bubnování, přijeli moji přátelé a kolegové Michal Houdek a Radek Holan a točili jsme povídání o foťácích. Pejskové byli nadšení, běhali kolem nás, když jsme tahali sedačku a, na které si budu s Michalem povídat a Radek si rychtoval stativ a usazoval kameru (= foťák, tak to dneska chodí). o a když jsme si konečně sedli, že nás Radek začne natáčet, ještě zbylo trochu času a tak jsem tím foťákem jen tak zkusmo Garinu a Noru fotil.
Když pak bylo po všem, šel jsem nahoru k počítači a vybral jednu tu fotku Gari s Norou, jak tak spolu špásují, a poslal jsem ji Ljubě, který zrovna byla pryč, hlídala malého Eliáše.
Hned se ozvala. Z jaké doby to je, ptala se. Já na to, že dvacet minut tomu nazad.
Následovala nelíčená radost:: To je jako za starých časů!
Ano, Nora nám pozvolna, krok za krokem, po operaci páteře ožívá. Což se projevuje i tím, že se pere s Garinou.