Česká zima (z Kladska):
Stromečku, vstávej,
ovoce dávej,
umej se, ustroj se,
je Štědrý den!
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka:

Pondělí 24. prosince 2001, Štědrý den
Není nad Vánoce v kruhu rodinném. Zejména zpěv koled mne povznáší. Přehnal jsem ochutnávku vánočního grogu a povzneseně zpíval: "Půjdem spolu do Textáren, hudla, hudlaj, hudlajdá..." Naše menší dítě mě napomenulo: "Do toho chlíva dneska nechoď!"

Jaký dárek?
Dostali jsme dárky dva. Telecom udělil zdražení svých služeb - jak se ukazuje, co vůbec nejvíce zdokonalil a vylepšil, je schopnost mlžení, to je zdvořilé označení klamavosti a falše. Je to umožněno tím, že - bohužel - zejména tisk si odmítá uvědomovat, že zvůle Telecomu je umožněno politickou dohodou ODS a ČSSD. Nebýt jí, Telecom by si nikdy nemohl dovolit to, co si troufá.
Druhý dárek je pozitivní - je to rozhodnutí Toyoty a Pažouta postavit v Kolíně automobilku. Pětatřicet dalších firem, které by fungovaly jako dodavatelé dílů, se k investici chystají. To je hojivá náplast na dvě rány či ranky - investovat odmítl bavorský BMW a nějak se přestalo mluvit o Intelu.

Po celý rok odborníci debatovali o tom, zda Zemanova vláda se zasloužila za hospodářský vzestup, anebo zda se vezeme jako Smolíček Pacholíček na liščím ocasu konjunktury. Podíl vládních snah na investičních úspěších se však popřít dá jen s ideologickými brýlemi na očích, se stupněm filtrace, jaký má pěticentimetrová dubová fošna.

Zajímavost na konci - v nedělní politické diskusi Partie zasedli Petr Pithart a Václav Klaus. Nepřekvapilo, že vládu Pithart chválil - s výjimkou jejího skandálního útoku na týdeník Respekt. Ale i Klaus jí dal vcelku příznivou známku dvě mínus. Jestli si dobře pamatuju ze školních dob, stačilo by - byť o fous - to na konstataci "prospěl s vyznamenáním".

Koledy zpívat neumím a právě tak bych nedokázal vyprodukovat takovou úvahu. Jako kluk jsem rád o Vánocích dárky dostával a to mi zůstalo. Rád taky dárky dávám. Každý dává to, na co mu stačí fantazie a peněženka. A taky si myslím, že duchovní rozměr a dárky nejsou v rozporu. My co tady bydlíme v našem cípu vesnice dáváme dárky i psům ze sousedství! Takže Bára i Sára a Arísek dostanou něco uzeného duchovního rozměru pod stromeček.

Ne, o duchovní rozměr nemějme starost. On si každý rozjímá třeba i ve frontě u kasy v hypermarketu. Ona se to hezky vzývá prostota a duchovnost z dob, kdy nebylo co do huby... Jenže, ono nebylo o co stát. Z dětství si pamatuju ty skutečně ladovské vánoce, se stromkem uříznutým v lese, stromek ozdobený pár jablíčky a řetězy z barevných papírů. Takové vánoce mívali u sousedů - pantáta dřel od tří od rána na hospodářství, k pomoci měl ženu a starou maminku. No a jeho dva synové, ti toho pod stromečkem nikdy moc nenašli. Všichni spali v jedné místnosti, dílem na peci, dílem na lavicích kolem pece. A housata, ta spala pod lavicí v krabici. Smrad jak v polepšovně. Duchovní rozměr? Nevzpomínám si. Jen chudoba - nezaměňovat s prostotou. Prostotu v tom pravém smyslu volíme, kdežto chudoba, to je úděl.

Přeji vám radostného Ježíška a hlavně - ať je vám spolu dobře!

Obvykle bývá taková adjustáž velké drama. Stromeček strkáme do litinového stojanu z výbavy mého dědečka, je to možná výrobek ještě z devatenáctého století - poněkud obludný objekt, sestávající z trubky, tří zasouvacích nohou a utahovacích šroubů, to vše spodobněno do tvaru větviček a kořenů!

Přiznám, že letos poprvé jsem postupoval jako profesionál. Stromeček jsme s mým synem Davidem odnesli do garáže, kde máme hoblici neboli ponk. Uklidil jsem pracoviště, vybral nářadí - pily, rámovou a ocasku, dláto a paličku, změřil jsem otvor ve stojanu (4 cm), tužkou narýsoval správný rozměr a pak jsme se s Davidem střídali v řezání a otáčení stromkem - jeden stál z jedné strany, druhý z opačné. Bart při tom asistoval do té chvíle, kdy venku zaštěkal pes.

Okamžitě ztratil o stromeček zájem a o několik vteřin už byl u vrátek a účastnil se jiného obřadu, mnohem starobylejšího, než je instalace vánočního stromku.

Nebyla to snadná práce a trvala jistě dvacet minut.
Pak, když bylo vše hotovo, David stromek odnesl. Zůstal jsem v garáži sám. Pečlivě jsem uklidil hoblici, zametl podlahu, vše nahrnul na lopatku.
Přišel Bart.
Právě jsem se skláněl nad lopatkou. Bart mi olízl ucho a pak šlápl na okraj lopatky tak šikovně, že lopatka vyletěla a všechno se zase vysypalo.
I to je součást starobylého obřadu.