Dívka s tváří z mramoru
Škoda Favorit vjížděla opatrnou šedesátkou do zatáčky. U volantu seděl Jan Ptáčník, povoláním skladník firmy HUTAZO Přibyslav. Jeho paní, Věra Ptáčníková, by mu nedovolila jet rychleji. Bylo šero, vozovku pokrýval slizovitý film a navíc, na zadním sedadle seděly dvě z jejich tří, sedmiletá Miluška a dvouletý Lukášek. Nejstarší dítě, desetiletá Markétka, zůstala u strýce Miloše a tety Sandry. "Buď tady hodná," řekla jí maminka, když odjížděli. "Vrátíme se za dvě hodiny." Nebyla to její vina, že se nepodařilo slib splnit. Odhadla reálně dobu, za kterou se dá stihnout návštěva u Sejkotů, Jarka Sejkotová ještě Lukáška neviděla a Milušku viděla, když ještě byla v peřince. Vinu jednoznačně nesl Lumír Havrda, řidič třílitrového mercedesu. Byl opilý, na tachometru měl sto pětačtyřicet a na letních gumách měl na podzimní vozovce nulovou šanci. Světla protijedoucí škodovky zahlédl v posledním zlomku vteřiny. Ani se nepokusil zareagovat. Plnou rychlostí napálil předek vozu. Škodovka se roztrhla, jako by v ní vybuchla puma. Sloupek řízení urazil Ptáčníkovi hlavu, tu našli až ráno, když se rozednila, ležela osmdesát metrů od místa střetu, ve škarpě, obličejem nahoru. Muž, který ji objevil, se pozvracel, třebaže věděl, co hledá a měl představu, jak to bude vypadat, až to najde. Měl to rychle odbytné, Jan Ptáčník. Ani vlastně moc nevěděl, co se stalo. Také Lukášek zhasnul, jako když pukne lusk. Zborcený skelet karoserie ho rozmáčkl i s bezpečnostní sedačkou. Miluška žila ještě dvě hodiny, naštěstí byla v bezvědomí, takže zemřela bez utrpení. Nejhůř do odnesla Věra Ptáčníková. Nárazem se auto jako by rozpůlilo, a levá ruka a levá noha zůstala v té půlce, co ji odnesl mercedes. Něco se stalo a smrtelně zraněná žena neztratila vědomí. Křičela celou dobu, než přijela úrazovka a přestala, až když jí doktor píchnul injekci. Bylo mu to divné, jak to, že žila tak dlouho. Ztráta krve ji měla připravit nejen o vědomí, neměla už právo žít. To bylo opravdu divné. Divné bylo, že v okamžiku nárazu desetiletá Markétka seděla u večeře. Zbledla a odložila příbor. "Co je ti, Markétko? Nechutná?" ptala se teta Sandra. "Něco se stalo tatínkovi a mamince a Milušce a Lukáškovi." "Prosím tebe," řekla teta Sandra. "Copak by se jim mohlo stát?" "Nevím. Asi umřeli," řekla dívenka, smekla se ze židle a odběhla do ložnice. Lumírovi Havrdovi se nestalo nic. Třebaže byl opilý, nezapomněl se připoutat. Rád říkal, že kdo se nepoutá, je kokot. V okamžiku nárazu vybuchly airbagy, oba přední a taky boční. Těžký vůz projel chatrnou stavbou sedmnáct let starého Favoritu jako kozím chlívkem. Ani mu neprasklo čelní sklo. Vůz letěl ještě třicet metrů, sjel ze silnice, ale minul kmen lípy a spočinul v širokánském příkopu jako v maminčině náruči. Ani motor nechcípnul, pomyslil si Havrda. Vylezl z auta a šel se podívat na předek. Byl pořádně pomuchlaný, obě světla vyražená a mercedesovská hvězda byla pryč. "Kurva!" řekl Havrda, když to viděl. "Kerej kokot tady zase jel jako čurák?" Vypotácel se na silnici, aby šel kokotovi vynadat. Nevěděl, že zmíněný kokot nemá hlavu a ta že leží osmdesát metrů od místa, kudy jel šedesátikilometrovou rychlostí zrovna v místech, která byla vyhrazena pro smykový průjezd mercedesu ve sto pětačtyřicetikilometrové rychlosti. Když přijela záchranka a po ní policajti, poprosil o baterku. Chtěl se podívat, jestli tu někde neleží mercedesovská hvězda. Rád by ji našel dřív, než ji nějaká svině ukradne.
*** Případ dopadl dobře. Soudní znalec prokázal, že vůz Jana Ptáčníka měl volantovou vůli přesahující povolenou normu a že pneumatika na levém zadním kole byla Barum, kdežto tři zbylé Matador, což odporuje vyhlášce. Ani on, ani jeho žena nebyli připoutaní. Vysvětlení Lumíra Havrdy, že ho Ptáčníkovo auto oslnilo, se jevilo jako pravděpodobné. Žádné brzdné stopy zjištěny nebyly ani po jednom, ani po druhém autě, ale jelikož Ptáčníkovo auto bylo po nehodě ve výrazně horším stavu než mercedes, bylo pravděpodobné, že Ptáčník jel příliš rychle a nepřizpůsobil jízdu stavu silnice. Krevní vzorek odebraný Lumírovi Havrdovi se bohužel ztratil, ale podle výpovědi policistů zasahujících na místě poškozený nejevil známky požití alkoholu. Vinu podle všeho nesl Jan Ptáčník. Oprava byla hrazena z povinného ručení Favorita. No a Markétka zůstala u strýce a tety, takže se jí vlastně taky nestalo nic zlého Takže případ opravdu dopadl dobře. Až na další.
*** Markétce Ptáčníkové vysvětlili, že tatínek jel neopatrně a že málem zabil jednoho moc významného pána, pana Havrdu. Tedy, pokoušeli se jí to vysvětlit. Přišli za ní páni od policie. Strýc Miloš a teta Sandra se mohli přetrhnout, aby jim udělali dobře. Pochopili jejich poselství: když budou sekat dobrotu, mohou se o Markétku starat. Když ne, stát si děvče vezme do péče v některém z dětských domovů. Tam se naučí fetovat, souložit za peníze a krást, což jsou samé užitečné věci pro život, ale nikoli nezbytné. Takže ať si to eventuální pěstouni rozmyslí. Nerozmýšleli se dlouho. Měli Markétku rádi a nestáli o to, aby ji stát učil užitečné věci pro život. Budou ji učit sami, jiné užitečné věci. Ani páni policisté, ani oni dva netušili, co se Markétka naučila užitečného oné noci, kdy mercedes řízený opilým majitelem herny plné zfikslovaných hracích automatů zabil jejího otce, matku, setru a bratra. Netušil to samozřejmě ani Lumír Havrda. Měl štěstí, že to netušil, protože neprožíval žádný strach celou tu dobu, kdy se blížil výroční den tragédie. Žil v klidu, radoval se z peněz a děvek a chlastu a rychlých aut a všeho možného i nemožného, právě až do toho večera. Pak ho něco popadlo, spoutalo ho na těle i duši a přinutilo jít k nejbližší železniční trati a tam ulehl těsně před tím, než jel kolem nákladní vlak a položil krk na kolejnici a kolo vlaku mu ušmiklo hlavu, tak šikovně, že nadskočila, další náprava ji zachytila a vrazila na pražec, načež se zase odrazila a tak si hlavu vlak chvilku pinkal, než ji odhodil stranou. Nevypadala pěkně, když ji ráno našel člověk spěchající do práce. Pozvracel se, takže i tato tradice zůstala zachována.
*** Markéta, už jedenáctiletá, netušila, co se s Havrdou stalo. Jenže se to dozvěděl zpravodaj listu Noviny Pelhřimovska a napsal článek pod titulkem Osud udeřil. Popsal v něm případ podivuhodné shody, kdy jistý L.H. tragicky zahynul, když uklouzl a spadl hlavou pod vlak, přičemž týž L.H. byl přesně na den a takřka na hodinu přesně účastníkem automobilové nehody, v níž jistý J.P. také přišel o hlavu. Článek vyšel na druhé straně listu a přece jen vyvolal jistou pozornost. Vždyť kde kdo věděl, co to bylo za hnusnou krysu ten Lumír Havrda, vrabci si na plotě štěbetali o zkorumpovaných policistech a o vazbách hajzla Havrdy na místní smetánku, která tahá za nitky na radnici. Všichni drželi hubu. Ještě téhož dne se o článku dověděli i strýc Miloš s tetou Sandrou. Vyděsilo je, co noviny psaly, protože se báli pomsty místní smetánky spolčené s policajty. Báli se, že přijdou lidé z úřadu a Markétku jim seberou. Ještě téhož dne zazvonila velmi ponurá dvojice u jejich dveří. Teta vyhlédla špehýrkou. Viděla dva vážné obličeje, poněkud pobledlé, s přísnými vráskami kolem úst. Muž a žena a vypadali, jako by je někdo vyrobil ze stejného kadlubu. Šeptem se radila s mužem, zda pustit či nevpustit. „Není zbytí, Sandinko, není zbytí,“ potřásal Miloš hlavou. Jenže ti dva nebyli z úřadu. Byli to rodiče devatenáctileté dívky, kterou zabil opilý řidič, když stála na refýži tramvaje a čekala na noční spoj. Stalo se to v Plzni, před tři čtvrti rokem. Vyprávěli to srýci Milošovi a tetě Sandře. „Četli jsme, co se stalo na trati,“ říkala ta paní. „Tak nás napadlo, jestli by nešlo zjednat spravedlnost.“ „Počkejte, co tím myslíte?“ ptal se strýc Miloš. „Snad nechcete říct, že my… nebo tady Markétka…“ „Nic nemyslíme,“ říkala žena. „Jsme zoufalí. Tomu vrahovi se nic nestalo. Nic se mu nestane. Ze soudů se vykrucuje. Ztratily se spisy. Policisti mu jdou na ruku. Pase děvky, má peněz, kolik chce. Jitušce rozdrtil pánev. Žila pět dní. Zemřela na sepsi, za strašných bolestí. Přáli bychom si, aby on taky tak umřel.“ „My vás chápeme,“ říkal strýc Miloš, bledý, ruce roztřesené. „Chápeme vaši bolest. Jenže vy pochopte, že nemůžeme nic dělat.“ „My víme, že nebudete nic dělat. Třeba to půjde samo.“ „Jak to myslíte?“ opakoval se strýc Miloš. „Nemyslíme. Setkali jsme se s panem redaktorem Novin Pelhřimska. Sdělili jsme mu jméno toho člověka. Pokud budete mít zájem, tady máte telefonní číslo.“ Žena vytáhla z kabelky papírek a postrčila ho po desce stolu k strýci Milošovi. Strýc Miloš papírek roztrhal. „Nezlobte se,“ breptal. „Jde nám o Markétku. Seberou nám ji. Strčí do ústavu. Oni mohou všechno, všechno zlé. Neudělají nic dobrého, ale zlé, to ano, vždyť víte. Nezaplétejte nás do ničeho!“ „Stačí zavolat na centrálu Novin Pelhřimska,“ opakovala žena jednotvárným hlasem. „Oni vás spojí s panem redaktorem a ten vám řekne to jméno.“ „Nepotřebuju znát to jméno,“ ozvala se Markéta. Seděla zatím tiše, beze slova, na druhém konci stolu. Dívala se střídavě na muže a na ženu. Obličej měla z mramoru. „Ano, ano,“ brebentil strýc Miloš. „Nepotřebuju znát jeho jméno,“ opakovala Markéta. „Já ho vidím.“
*** Tomu, kdo není schopen vidět obličej toho muže, bude možná užitečné sdělení, že se jmenuje Aleš Konůpek, věk jednatřicet let. Ve chvíli, kdy rodiče dívky kterou zabil v autě nevědomky předávali jeho podobu Markétě Ptáčníkové, mlátil přes hubu děvku známou pod jménem Hulizna, protože se pokusila ulejt prachy vyčorované jednomu blbému Helmutovi. Samozřejmě, že nejmíň měsíc se Hulizna nebude válet v klubu Skarlett a půjde šlapat na silnici. Pak se uvidí, co s ní dál. V ten den mu zbývaly tři měsíce života. Když tři měsíce uplynuly, udělal něco nečekaného. Svědci vypověděli, že ho vídali už několik dní okounět kolem stavby obchodního komplexu Supershop. Osudného dne se zase vypravil na staveniště. Vyčíhal si – tak to svědkové říkali, vyčíhal si okamžik, kdy autojeřáb skládal panely na improvizovanou dráhu pro nákladní vozy. V okamžiku, kdy panel byl půl metru nad zemí, Konůpek přiskočil a vklouznul dolní polovinou pod čtyřtunové břemeno. Jeřábník to neviděl a dokončil práci. Konůpek zakřičel a pak už jen volal a sténal a naříkal. „Von tam vklouz jak pod peřinu,“ vykládal jeden ze svědků, kteří to viděli. Zmíněný redaktor Novin Pelhřimovska se o kuriózní nehodě dozvěděl takřka okamžitě. Posichroval si to. Věděl, kdy se stala autonehoda a chtěl vědět, jestli se Alešovi Konůpkovi ve výroční den něco stane. A ono se stalo. Zahynul prakticky na stejné zranění jako děvče, které porazil autem. Tak tohle byla bomba. Redaktor o případu uvědomil domovskou redakci, která všechny lokální redakce spravuje a řídí a zpráva se dostala i do jiných regionálních novin pod titulkem Osudová náhoda. Případ A.K. byl jen v závěru spojen s případem L.H., jemuž se stalo něco podobného. Článek četli i strýc Miloš a teta Sandra. V noci, když Markéta už spala, si oba povídali v kuchyni. „To je strašný, Sandinko,“ říkal Miloš. „Nemůžu se z toho vzpamatovat,“ přisvědčovala Sandra. Co chvíli zahlíželi úkosem ke dveřím, za nimiž spala Markéta. „Ještě aby nás do něčeho zapletla.“ „To by nám scházelo.“ „Třeba by jí v tom dětském domově bylo nejlíp,“ mínil Miloš. „V dětském kolektivu,“ souhlasila Sandra. „Přece jenom, je to školený personál. My moc nevíme, co s děvčetem na které čeká puberta!“ „Ano, moc velká odpovědnost!“ Toho večera se rozhodli, že ještě počkají. Třeba z toho nic nebude. Třeba se jedná o náhodu. Dva dny nato přistihli Markétu při čtení dopisu. „Co to čteš?“ „Nic.“ Sebrali jí ten dopis. Někdo tam popisoval případ starý tři roky. Někdo zabil v autě a ujel. Nikdo nikdy nevypátral, kdo to byl. Mohla by slečna Ptáčníková zjednat spravedlnost? „Markéto! To je bláznovství! Přijdeš o rozum! My přijdeme o rozum!“ křičela teta Sandra. Strýc Miloš ji uklidňoval. „Neblázni. Vždyť ho nikdo nevypátral. Nikdo neví, kdo to byl.“ Markéta měla mramorový obličej. „Já ho vidím. Ano, vidím. Už trpí.“ Pohladila si trup hranou pravé ruky. Začala na hrudníku, kde se už rýsovaly náznaky ňader a pak jela dolů, přes pupek až k podbřišku. Ve stejnou chvíli jistý Šimon Weinfurter zrovna večeřel v kruhu své rodiny. Odložil příbor, vstal, odešel a k děsu všech přítomných , své ženy a dvou malých dětí, přistoupil k příborníku, otevřel zásuvku, vytáhl velký kuchyňský nůž a vrazil si ho do břicha, pěkně nahoře, ostřím dolů a pomaličku jek za ohlušujícího křiku a pohyboval jím tam a zpět, jako když si děti hrají: řežme dříví na polínka, ať má čím topit maminka. Pak padl a zemřel a louže temné krve se šířila po podlaze. Podobná louže byla na vozovce u rozsekaného osobního auta, které převálcoval v opilosti náklaďákem a ujel.
*** O tomto případu se noviny ani nemohly dozvědět. Byla to jen kuriózní sebevražda, kterou si nikdo nedal dohromady s neštěstím, které se stalo několik set kilometrů odsud. Dozvěděli se to ale pisatelé dopisu, v němž popisovali ten tři roky starý případ. Vyprávěli o tom známým a jeden z nich byl práskač a udal vše na policii. Policajti přijeli a Markétu sebrali. Strýc Miloš a teta Sandra zůstali doma a ječeli na sebe: „Já to věděla! Já to říkal! Co jsi věděla, já říkal, že… Tys neříkal nic, že prej počkej, je to náhoda, a že chudák holka…“ To ale není ani podstatné a ani moc zajímavé. To podstatné je to, co se stalo s Markétou. Policajti ji odvezli na místní služebnu. Tam už čekali páni z Prahy a odvezli ji do hlavního města. Celou cestu ani jeden nepromluvil slovo. Mlčela i Markéta. Dívala se z okna. Občas zahlédla pomníček nebo křížek u silnice. V takových okamžicích se jí něco dělo s obličejem. Jeden z mužů si toho všiml a jemně na to upozornil kývnutím brady toho druhého. Oba napadlo, že v tu chvíli má holka obličej jako z mramoru. Napadlo je také, že v ten okamžik cosi, nebo kohosi vidí. Zavezli ji do města. Zapnuli houkačku. aby se prodrali hustým provozem, který je v Praze mnohem hustší než by musel být, vinou kriminálních idiotů rozhodujících o městské dopravě. „Jeďte opatrněji,“ ozvala se tiše. „Nebo někomu něco uděláte.“ To byla jediná slova, která pronesla za celou dobu jízdy. „Neměj strach, holčičko,“ řekl muž u volantu a pokusil se zasmát. Nepodařilo se mu to. Věděl, z čeho ji podezírají. Sevřel se mu žaludek a odlehčil nohu na plynu. Zavezli ji do Bartolomějské ulice. Vedli ji dlouhými chodbami. Najednou se Markéta zastavila. Byla velmi bledá. „Stalo se ti něco?“ Neodpověděla. Byla podobná soše, bílé mramorové soše. Dívala se někam do neurčita. Nebyl to strnulý pohled. Vypadalo to, že něco nebo někoho upřeně sleduje, jako kdyby stála na balkóně a dole pod ní dav a ona sledovala obličeje lidí pod sebou a snažila se vštípit jejich podoby do paměti. „Doběhněte pro lékaře!“ „Aby sebou nesekla. Je to hysterka.“ Bylo jich kolem ní pět v tu chvíli. A toho nejchytřejšího napadlo si všimnout, kde vlastně jsou. Podíval se na štítek na dveřích. Uvědomil si, co je za nimi. Uvnitř místnosti stál počítací stroj, silná čtyřprocesorová mašina s diskovým polem o šesti čtyřsetmegových discích. Na discích byla data o živých případech. Dopravní nehody. Protokoly. Pitevní zprávy. Jména a adresy a obličeje mužů a žen, kteří zabili za volantem, pod vlivem alkoholu nebo drog, kvůli únavě, z nepozornosti nebo prostě kvůli tomu, že jeli agresivně, moc rychle. Na toho výjimečně chytrého policajta padla hrůza. „Pryč s ní odsud!“ Přiskočil k ní, popadl ji za paži a vlekl ji chodbou pryč od místnosti s databází dopravních nehod. Jestli tam mají i vaše jméno v databázi smrťáků, udělejte poslední vůli. Nezbývá vám moc času.
|