Mohu přispět osobní vzpomínkou. Do druhé třídy obecné jsem chodil ve Slapech, v roce 1953. Paní učitelka nám přivedla nového spolužáka. Byl to malý cikánek, jméno si nepamatuju. Byl fajn, byla s ním legrace, jenom nás všechny udivoval, jak naprosto a neoblomě na školu kašlal. Nakonec přestal do školy chodit.
To je prostě ten odvěký problém, že sázka na vzdělání je běh na dlouhou trať. Lidé na dně sociální pasti jsou zvyklí uvažovat ze dne na den a k dlouhodobé investici, a vzdělání není nic jiného, nemají důvěru. Není tedy divu, že své děti ke školní docházce nevedou. Oni sami ji nemají, proč by ji tedy měli vnucovat dětem, když nepřináší žádný okamžitý užitek?
Ministryně Maláčová má nápad sebrat rodičům systematických záškoláků peníze. Je to z její strany trochu překvapující. Podobných nápadů bylo v minulosti mnoho. Jistě má na ministerstvu dost poradců, kteří se v problematice vyloučených komunit vyznají a jisté ji informovali o předchozích neúspěšných pokusech.
Třeba tato grémia moudrých už přišla na ten správný lék. Třeba ty předchozí projekty tohoto typu ztroskotaly kvůli nedůslednosti. Třeba se to tentokrát povede.
Naděje umírá poslední, tohle věděli alchymisté, když se pokoušeli udělat z olovo zlato. Ti před nimi neuspěli, snad se to tentokrát podaří.
Bylo by dobré, kdyby se to povedlo. Ale důvodů k víře v úspěch věru není noho, přinejmenším ministryně Maláčová je nedokázala veřejnosti vykomunikovat, jak se dnes pěkně říká.
Nora se drží na stezce, Gari zkoumá skaliska víc než je zdrávo, ale dá si říct. Přímo na Třeštiboku je vyhlídka, je odtud vidět i trať Posázavského pacifiku. Vzpomínám, jak jsme tam jednou přišli zrovna ve chvíli, kdy dole jel vláček kolejáček. Stál tam pán a fotil si ho.
Poznamenal jsem, že měl štěstí, že zrovna jel ten vlak.
“To nebylo štěstí,“ řekl ten pán. „Fotím ho každý den. Už čtyřicet let.“
„Pána jsme nepotkali nikdy před tím, nikdy potom, snad to byl pan Zababa, čtenáři Neumanových Pohádek o mašinkách vědí, o koho jde.
Jenom jsme slyšeli hukot motoru a klapot kolejí. Jenže jel na druhou stranu, z dohledu, směrem ke Kamennému Přívozu.
Štěstí jsme přece měli. Bylo tam moc hezky a měli jsme všichni čtyři pohodu. Co víc si přát?