 |
Zdaleka to nebylo jen vzpomínání a slavení významného výročí. V sobotu se v Praze konala na Letenské pláni velká demonstrace pořádané společností Milion chvilek pro demokracii a neděle patřila oslavám i politickému vyjádření: oslavy jak ty, které se odehrály v ulicích, tak ty v médiích se konaly v duchu jednoho politického proudu. Vyjádřeno stručně, Václav Klaus mladší byl vypískán a milosti se nedočkal ani Jan Hamáček.Ono to tak bude i příště a přespříště… protože, co je to platné, sedmnáctý listopad je spojen s Václavem Havlem a lidmi kolem něho. Zbytečné jsou spekulace o tom, že by režim padl i bez Havla a jeho disidentů. Fakt je, že režim padl s Havlem a jeho disidenty a že ti určili nástup nové doby. Že ho neudrželi je jiná věc, ale ten nástup jim upřít nelze. Historickou zásluhu mají a zasloužili si ji statečností a útrapami v době normalizace. Trapné jsou pokusy jim to upírat.
Navíc, když bychom měli spekulovat, jakpak asi by proběhl pád režimu bez nich. Moc by převzali bezskrupolózní šíbři. Asi by Dubčeka před sebou tlačili jako panáka, premiérem by možná byl František Čuba, a to by ještě nebylo to nehorší, co by se mohlo stát.
Toto jsou úvahy čistě hypotetické, dějiny šly tak, jak šly. Oslavy zviditelnily – po třiceti letech – politické proudy, které nemají rozhodující oporu ve volící veřejnosti. Milion chvilek dostane sto tisíc, možná snad dvě stě tisíc lidí na Letenskou pláň, ale na změnu kurzu to nestačí. Tím spíš, že o změně kurzu je těžké přesvědčovat politicky netečného občana: daří se mu vcelku dobře a k přepřahání nevidí valný důvod.
Znepokojen by ale mohl být i politicky bdělý občan, když vidí pokusy o změnu ústavy. Najednou je na stole koncept posílení voličského hlasu. To zní líbivě, změní se kvorum, koalice ho budou mít jiné…
Možné to je, a jinde to mají i jinak než my. Ale musí se s tím velice opatrně, a populistické přijetí přímé volby prezidenta bez jasného stanovení cíle a pravidel budiž varováním. Hrozí totiž nebezpečí, že se do volebního systému vsune trik, který jsme používali jako děti ve vesnickém kině, když jsme uvaděče přesvědčovali, aby nás pustil dva na jeden lístek, že jeden bude druhému sedět na klíně.
Uvaděč nebyl blbec a vyhodil nás. To by se mělo udělat i s těmito pokusy o zhodnocení voličského hlasu.
|
|
Byli jsme v sobotu nakupovat v Bauhausu a u kasy nabízeli kromě jiného i knihy – o kutilství, o zahradě a taky o psech. Koupili jsme si knihu Co si myslí pes. Je to zajímavý název knih se třemi sty stránkami. Kdo psa nemá, třeba ho ani nenapadne si myslet, že si pes něco myslí. Je to přece zvíře nerozumné, co se dá myslet bez rozumu? Kdo psa má, dobře ví, že pes má rozumu víc než četník. Každé zvíře má rozum. V jezírku máme ryby, čtyři kousky, snadno je od sebe rozeznáme. I ty ryby se projevují podle scé povahy, každý je trochu jiná.
Co tam píší v té knize? Ještě jsem ji neotevřel. Zrovna jsme si o tom s Ljubou povídali. My přece víme, co si pes myslí: dej mi nažrat. Dej mi nažrat. Dej mi nažrat.
Tohle by v té knize mělo být na prvních 280 stranách. Co je na těch dvaceti zbylých? Mrknu se na to, až bude trochu času.