Klidně o 17. listopadu

Před třiceti lety nastalo jakési pink a praskl komunistický režim. Nelze jinak, musím být osobní. Pro pamětníka a účastníka toho všeho dění nelze jinak. Zároveň se nelze vymanout ze svěrací kazajky současnosti. Porovnáváme dnešek s tehdejškem, naděje se skutečností, analyzujeme, co je skutečnost a co je pouhý slovní nános.
Sám se v tom snažím vyznat a neztratit se.
Když stojím před hodně složitým problémem, celoživotně se mi osvědčilo, když jsem se pokusil stanovit si vrstvy důležitosti.
Když se tedy podívám zpětně v perspektivě třiceti let na sedmnáctý listopad, co je pro mě nejdůležitější?
Můžeme se dnes dohadovat do nekonečna o tom, co kde a co kdy jak oni a co by mělo a co by nemělo.
Ale kdyby tu dosud byli oni, nebylo by takové dohadování možné. Oni by to zadusili, jako všechno.
Proto je všechno ostatní pro mě podružné. Proto jsem třicet let šťastný.

Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz
Doba naštvaných ksichtů

Je čas podzimní s blátem a loužemi. Pejskové nevynechají ani jednu louži. Do každé vběhnou a pokud je hodně bahnitá, napijí se. Potom si odskočí do zoraného pole v naději, že konečně vkopou uschovaný podzemní zámek myšího krále. Kopají ho dlouho, Nora osm let, Gari pět a před nimi kopala Iriska a tak to šlo až po praotce Psa a pramáti Fenu. Toto tedy konají a mám mnoho důvodů k domněnkám, že tak činí s radostí, rozhodně s vervou.

Po návratu nastává očista. První jde pod hadici vždycky Gari. Má pocit, že když byleze na rantl psího sprcháče, že ji meju míň. Balancuje jak provazochodec. Po ní nastoupí Nora s trpitelským výrazem v obličeji – a to, prosím pěkně, jsem už na Gari vycibral studenou vodu z trubky a k Noře dorazila z bojleru teplá! Nakonec je umeju. Ráno. Odpoledne vybíhají k loužím a bahniskům s čistými tlapkami.