To ale taky není proboha žádná interní informace! Je to čistě moje konstrukce, vycházející z faktu, že tak se to už u nás dělá. Někoho napráskat, třeba na policii nebo v Bruseli, jako to dělají Piráti… a výsledek se dostaví. Neříkám že úspěch. Moc dlouho bychom se museli bavit o definici pojmu úspěch.
Mimochodem, ty sklony Pirátů k udávání jsou pozoruhodné. Já si vždycky myslel, že piráti byli ti chlapíci, co se zákonu vyhýbají, ale tihle piráti se ho drží jako máminy sukně.
Gari má svoji misku, Nora má svoji misku. Každá dostává svoji porci – mezi námi, Gari trochu větší, protože víc lítá a jsou jí vidět žebra, až je to pro ostudu, že ji snad trápíme hladem. Netrápíme, to ona všechno vylítá.
Tak se stane, že nasypu do misek, Gari se vrhá k té své, a kdepak je Nora? Stojí na zápraží a zadumaně hledí k obzoru. Pak zkoumá nějakou květenu. Pak se zaposlouchá do bzukotu včely.
“Pojď papat, nebo ti to sežere,“ volám, ale nedbám.
Jdu zkontrolovat situaci. Fakta potvrzují moji prognózu. Garri už je v půlce Nořiny misky. Rvu ji od misky pryč. Přichází Nora. Na dně její misky zbývá pár granuliček.
Musím dát novou dávku. A Gari? Ta se na mě dívá vyčítavě:: ta potvora dostala dvakrát!
A to je situace k řešení, nemyslíte? Kdy oba mají pravdu?