 |
dnes
Vzhledem k tomu, že se nic aktuálního (jedno kritérium) a pozoruhodného (druhé kritérium) nestalo, vrátím se k okrajové záležitosti, o níž jsem se zmínil o víkendu. Šlo o pomalování pražského pomníku maršála Koněva.
Politika skrze pomníky je mi dlouhodobě proti mysli, a proto se omlouvám, že jsem autora dehonestujícího nápisu nazval blbcem se štětkou. Asi to myslel dobře a jeho motiv chápu a do značné míry sdílím, ano, osvobození Prahy sovětskou armádou bylo takzvané osvobození a bylo nahrazením jedné diktatury druhou. Nicméně je nepopiratelný fakt, že bobříka jménem Praha dostali Sověti, a s ním i klíč ke střední Evropě a pomocí otroků tu dolovali uran pro své atomové bomby.
Na můj článek reagoval pan B.B. velmi věcnou argumentací. Odpověděl jsem mu zhruba toto:
Připadá mi ubohé malovat po nocích potupné nápisy po sochách v zemi, kde 21. srpna přijme prezident republiky předsedu legální komunistické strany, která je oporou vlády. Režim který vznikl v roce 1989 - 90 nebyl schopen zakázat komunistickou stranu, postavit její název a symboliku mimo zákon, nedokázal postavit před soud ilegální organizaci Lidové milice, a vrchol všeho, StB byla v tichosti rozpuštěna a agenti odešli s bohatým výslužným do penze, která je mnohem vyšší než penze lidí, kteří celý život pracovali.
Že do Prahy přišli Sověti a ne Američani, je prostě historický fakt. Mě velmi mrzí, že to nebylo opačně - Josef Smrkovský, později tvář Pražského jara, se chlubil, že je to jeho zásluha, protože tak prosadil v České národní radě během povstání, že Rada nepožádala Američany o pomoc. Pokud by to udělala, Patton - dle Smrkovského - pomoc nabízel.
Historii neodmávneme, prostě stala se. Ať Češi zvolí takovou vládu a takové zastupitelstvo Prahy, že řekne - pomník Koněva půjde do lapidária a basta. Tomu zatleskám.
Události šly dál a přes víkend nějací lidé nápis smyli – ve dne - a nechali se policejně legitimovat. A jsme u dalšího efektu činu muže se štětkou: ti lidé dali najevo, že se sympatie se Stalinovým režimem u nás může ventilovat v poledne, kdežto opačný názor musí počkat na noc.
Což je velmi smutné zjištění.
Ještě k té pomníkové politice:
Pamatujete na ubohý pomník Jana Švermy u dnešního Štefánikova mostu? Tehdy se čekalo na ukončení prezidentského angažmá Billa Clintona, který snad měl coby študent ve Švermovic rodině při návštěvě Prahy přebývat. Clinton skončil, Šverma taky a můžete ho dnes spatřit za plotem hřbitova na Olšanech. Ano, to je příklad klasické zbabělosti. Muž se štětkou ji nevyřeší.
|
|
Je to paradox dnešního rána. Probudilo mě tiché kvílení. Copak a kdopak a hlavně – kdepak to kvílí?
Pokud by kvílela Nora nebo Gari, stačilo by vstát, přejít k pelechům a kvildu přikrýt dekou a ona by kvílet přestala.
Kdyby se ale ukázalo, že to kvílí něco venku a já bych šel přikrývat a ono by to bylo k ničemu, psy bych probudil a oni by začali kvílet.
Ležel jsem tedy nehnutě a snažil se řešit neřešitelný problém.
Pak se ozvalo vrčení a Nora a Gari se začaly prát. A bylo po paradoxu. Po spaní taky, to je samozřejmé.