Být na místě Jana Hamáčka, byl bych teď velice ostražitý, protože Lubomír Zaorálek je zcela jiná třída. Jediný odhadnutelný motiv, proč chce se ujmout rezortu poslintaného zemanovskou becherovkou je ten, že se chce přiblížit vládní moci. Sociální demokraté zjevně vsadili na to, že si nechají líbit všechno, že i výkaly na hlavě jsou lepší než propad pod pětiprocentní hranici. Zaorálek rozhodně není Zemanův člověk, Zeman ho má na černé listině od roku 2003, kdy byl mezi těmi rozumnými sociálními demokraty, kteří věděli, že ten člověk není osobnostně způsobilý být hlavou státu. Měl tenkrát pravdu Zaorálek a jeho spřízněnci. Zeman není hlava státu, je to rozvraceč státu bohužel zvolený do funkce prezidenta.
Takže Zaorálek. Pokud na něho Zeman kývne, připustí, že jeho svévole není bezmezná. Bylo by to maličké vítězství po sérii výprasků pro sociální demokracii. Co se uvnitř této strany bude dít dál je ve hvězdách. Zaorálek je ovšem hráč jiné kategorie, než uřvaný boxer Foldyna.
Nora se rozhodla stát se loudou. Možná je to vrtošivá reakce na snahu Gari být první. Někam se jde a už se tam Gari hrne. Do dveří, do vrátek, všude je první. Nora dává najevo, že prostě nechce být první. Ona má vždycky něco důležitého. Ona stojí a hledí. Pak jde a čuchá. Zastaví se a naslouchá. Dostat ji do auta, to trvá věky. Dostat ji z auta – Gari je už dááávno venku a ona hledí. Zvlášť dobře vypracovala figuru mizení. Nastupujeme do auta, Gari už dřepí a kde je sakra ta Nora? Řvu, hulákám.
Vynoří se zpoza vozu. Já jsem přece tady, proč ten povyk?
A zvolna kráčí před dveřím a těsně pod nimi začne něco očuchávat.