 |
Ve dny, kdy se projednávají rozpočty, informoval Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost NÚKIB, že cizí mocnost zaútočila v červnu na ministerstvo zahraničí, pochopitelně že kyberneticky. Deník N už ví od dobře informovaných zdrojů, že onou mocností je Rusko.
Bleskově se ozval ministr vnitra Jan Hamáček a ujistil, že se na řešení již několik měsíců pracuje, a naopak nevrle se vyjádřil Andrej Babiš. Z jeho odpovědi čouhá jako péro z gauče přesvědčení, že je na ministerstvu trvalý, tedy déletrvající bordel a je třeba s tím něco udělat.
Vyjádření Hradu o čučkařích, kteří osočují našeho přítele nejvěrnějšího bez důkazu, se dá očekávat a v Parlamentních listech se totéž dočteme od Jana Schneidera, nezávislého to experta, který zatím vždy včas dodal Rusko podporující analýzy.
Bude to ten případ, kdy všichni mají pravdu.
NÚKIB sděluje, že si není jist, kdy k útoku došlo, takže ani ten červen jistý není. Bordel je všude, proč by neměl být na ministerstvu zahraničí. Rusové sice nedovedou vyrobit budík (máte snad doma ruský budík?), ale intriky, provokace a špionáž jim vždycky šly znamenitě a u nás jsou jako doma, u někoho dokonce úplně doma. To vše jsou srpnové vodní hrátky bez nafukovacího kačera.
Je ale zřejmé, že prudce vzroste napětí ve vládní koalici. Kauza kolem ministerstva kultury byla natolik směšná, že i Hamáčkovi bylo trapné kvůli tomu z vlády odcházet – respektive Babiš aby socialisty vypíchal. Veřejnost, která ze 60 % podporuje Miloše Zemana, opravdu nevidí v ministerstvu kultury prioritu. Zajímavější je ministerstvo zahraničí – a to se teď stane středem sporu. Bude to opět bouře ve sklenici vody, ale ta sklenice bude mít rozměr prádelního hrnce. Nepůjde o komedii s ředitelem, který sám sobě dával milionové kšefty, ale o bezpečnost státu. Takže se můžeme těšit přinejmenším na tvrdou přestřelku. I to načasování k tomu směřuje – na výročí 21. srpna Milion chvilek chystá další demonstraci. Milion demokratických chvilek proti milionům voličů pro Zemana, to bude zajímavé střetnutí.
|
|
Hned jak se ke mně přiblížily, bylo jasné, že mám před sebou jednoho, možná dva smrduté psy. Vyjel jsme odpoledne na Woodstockovoou louku. Pořád jsem je měl potvory na očích, ale to nic neznamená. Tuhle jsem načapal Garinu, jak si parfémuje tlanu na utrženém kančím rypáku, šli jsme po cestě a ten pozůstatek mrtvého zvířete ležel půl metru daleko. Ne, není to nic platné je mít na očích, pokud jde o parfémování.
V autě bylo opravdu nasmrděno. Naštěstí jsme nejeli daleko, je to sotva pět minut. Dorazili jsme, otevřu dveře a propouštím je postupně. Nejdřív Gari. Očichávám, a nic. Pak Nora. Očichávám, a nic. Dívají se na mne blankytným pohledem andílka. My ale nesmrdíme, pane! Jsme tu, přišly jsme z procházky, do které jste nás nahnal a přejeme si už jen klid a granule do misek!
K tomu došlo. Záhada zůstala. V autě to nesmrdí.
Třeba šel kolem čert a já si ho nevšim.