 |
Pěnou dní prolétla miniaféra kolem sprejerů na Karlově mostě. Zopakuji mimopražským: dva turisté (psalo se o mladících, jednomu bylo třicet, to by už měl chlap mít rozum) vyvedli na pilíř Karlova mostu nápis 2x5 metrů. Chytli je, je z toho tahanice, ale podstatné je, že než se památkáři sjednotili, co s tím a za kolik, vyskytl se pan Miloslav Černý a v noci se soboty na neděli nápis umyl. Odstraňování graffiti se živí, dělá to horkou vodou a párou, a vysvětlil, že hodně záleží na tom, aby barva nestačila zatvrdnout a vpravit se do podloží. Což zní logicky, památkářům to asi nedošlo.Je z toho samozřejmě mnoho smíchu, internetem kolují vtípky. A najednou se z věci stává politikum. Pražský primátor Zdeněk Hřib se ozval, že panu Černému nechá jeho akci zaplatit a taky prozradil, že se magistrátu nabídla firma, že graffiti odstraní zadarmo, ale postup neschválili magistrátní památkáři.
Sympatie veřejnosti je celkem přirozeně na straně pana Černého. Vtipálci mluvili o Fantomu od Karlova mostu a přáli si, aby nastoupil i na dálnici D1. Což už je to politikum.
Vše co koná stát je neefektivní a táhne se přinejmenším stejně dlouho, jako to bylo za komunistů. Všechny dopravní stavby jsou obtěžující, zdlouhavé a nekvalitní. Ekonomické ztráty vyvolané bordelem na D1 vyčíslili na 1,3 miliardy. Je to zřejmé hausnumero. Kdo spolehlivě vyčíslí ztráty, které vzniknou nešťastníkům, kteří uváznou v zácpách kolem nekonečných pseudooprav? Zpátky k aféře s graffiti. Primátor Hřib vycítil příležitost a svezl se na vlně veřejné sympatie vůči Fantomovi od Karlova mostu. Sprdnul magistrátní památkáře a možná si to zasloužili. Nicméně by asi bylo lepší, kdyby primátor Hřib – a po jeho příkladu i další státní činovníci – vynakládali energii na podporu výstavby bytů, budování infrastruktury, zlepšení veřejných služeb.
Sprdnutí památkářů je opravdu ta nejsnazší cesta.
|
|
A je to tady – osm let je Nora u nás, ano, před osmi lety jsme si ji přivezli! Trvalo to déle než půl roku po smrti Irisky. To byla taky fenečka rasy pointer a my nejdřív váhali, zdali ještě vůbec někdy budeme chtít psa. Pak že ano, al jakého? Přece ne znovu pointru, aby nám Irisku připomínala.
No a nakonec to dopadlo jak to dopadlo, přivezli jsme zase pointru a po dalších necelých třech letech druhou – Garinku. Na Irisku vzpomínáme s láskou. Ty dvě ochechule, Nora a Gari, tomu vzpomínání nijak nepřekážejí.