Vrcholem obohacování legislativy je vylepšování ústavy.- Příklad z doby těsně minulé, ale možná už brzy zase budoucí: máme u nás rozumný zbrojní zákon. Podle něho řádný občan po výcviku a složení zkoušek má právo si koupit a držet zbraň, definovanou určitými parametry. Pak přijde legislativní génius a chce to nacpat do ústavy jako součást obrany státu, jako že občané budou běhat s brokovnicemi po Karlově mostě a budou sprejery střílet do zadnice štětinami se solí. A teroristy kulemi na divočáky. Aktuální vylepšení ústavy se týká vody. Pasáž o ochraně přírodního bohatství, která už v ústavě je, má být doplněna o zmínku o vodních zdrojích a půdě, tak to chtějí lidovci. Komunisté mají taky vylepšení a skrze ústavu by rádi zabránili soukromému podnikání v souvislosti s vodou. Derivátem tohoto návrhu je návrh nezávislých starostů, aby byl ústavně definován nárok každého na pitnou vodu a že vodní zdroje jsou statkem veřejného užívání a jsou ve správě státu.
O hospodaření s vodou se žvanilo už dávno za minulého režimu. Odborníci dovozovali, jak zhoubné jsou ty širé lány a hořekovali nad mizením remízků. Dneska máme kapitalismus se širými lány a bez remízků. Stát má obrovský byrokratický aparát, mnohem větší, než jakým disponovali soudruzi se svými politbyry a převodovými pákami moci. Každá ze sedmi tisíc obcí má nad sebou nějaký odbor pro životní prostředí. Jsou stovky možností, jak prosadit rozumná opatření chránící vodu.
Jenže to asi moc zavání prací. Je lepší se postavit na barikádu a pozměnit ústavu. Z toho je pak ten správný státnický pocit.
Ještě k těm sprejerům
Minulý týden byl v Praze sprejerský incident, dva Němci namalovali pětimetrové čmáranice na sloup Karlova mostu, chytli je, napařili jim pokutu a vyhodili ze země. Což je správné. Pro případ sprejerství (a dalo by se to rozšířit) by ale nejúčinnější opatření byla obnova tělesných trestů. Pětadvacet rákoskou na holou a mazej domů k mámě. Bohužel to není možné, doba je humánní.
Proto je pomalovaná čmáranicemi.
Před domem, na okraji koše na listí, seděl maličký ptáček, snad prvoletec, snad dokonce vypadánek. Pro tyhle bytůstky je ušito staré moudré úsloví: když už mi nemůžeš pomoct, tak se na mě aspoň… vybodni. Ptáčka vyfotím mobilem, to mu neublíží. Že by mu ale Gari s Norou nějak výrazně pomohly naučit se létat, o tom mám vážné pochybnosti. Tedy, seznámení je nežádoucí.
Byl přede mnou velký úkol: provést oba pejsky z domu na ulici, aniž by si ptáčka všimli. Vodítko s rozdvojkou na konci je výborný pomocník, ale zvlášť u naší Gari nic není záruka! Dopadlo to dobře.
Při návratu z procházky tam ptáček už nebyl. Jako optimista věřím, že vzlétl. Jako realista vím, že pravdu se nikdy nedozvím.