 |
Ušli jsme dobrý kus cesty za dobu velmi krátkou! Včera jsou to tři roky, kdy Čtyřka podělaných, konkrétně prezident Miloš Zeman, premiér Bohuslav Sobotka, předseda senátu Milan Štěch a předseda sněmovny Jan Hamáček poslali do Pekingu poníženou omluvnou supliku kvůli tomu, že se ministr kultury Daniel Herman potkal soukromě s dalajlámou. Tehdy jsme spadli do bažiny hanebné servility. Nyní by k ní byl taky dobrý důvod – a z původní Čtyřky nezklamal Zeman.
Ale dopadlo to jinak.
Jde o to, že pražský primátor pirát Hřib usoudil, že otázka Tchajwanu patří mezi priority magistrátu, a místo aby řešil katastrofální dopravní situaci a katastrofální bytovou situaci a katastrofální situaci s čistotou vzduchu, pustil se do vysoké mezinárodní politiky. Chce vypustit pasáž o Jedné Číně z partnerské smlouvy se Šanghají, na což čínská strana odpověděla arogantně a výhrůžně. Hrad, ten se samozřejmě patřičně podělal. Chvála bohu, že je v tom sám, Jan Hamáček se do věci neplete, Jan Hamáček smutně přemýšlí o tom, proč to ministerstvo gultury už dávno nezrušili, na co je, dyť se do něj furt jenom cpou prachy. Naštěstí ministr zahraničí Petříček si zve čínského velvyslance na kobereček a premiér Andrej Babiš se ohradil a připomněl, že ve svobodném demokratickém státě má primátor spolu s vedením města nárok vlastní formulace.
Chválabohu za to.
Jsme v situaci, kdy se evropská vůle k činu zhroutila, kdy tón udávají extremisté typu kapitánky Rackete, a kdy se z Číny stává agresivní koloniální mocnost, která nabírá nové a nové pozice v Asii a Africe za bezmocného kvikotu ochránců lidských práv. Tady jde o to, abychom za pár let měli hřebík, na který si pověsíme čepici.
Třeba nás Číňané na ten hřebíček jednou pověsí, ale aspoň je dobře si udržet trochu hrdosti – momentálně v této situaci se o to premiér s ministrem zahraničí snaží.
|
|
Před domem, na okraji koše na listí, seděl maličký ptáček, snad prvoletec, snad dokonce vypadánek. Pro tyhle bytůstky je ušito staré moudré úsloví: když už mi nemůžeš pomoct, tak se na mě aspoň… vybodni. Ptáčka vyfotím mobilem, to mu neublíží. Že by mu ale Gari s Norou nějak výrazně pomohly naučit se létat, o tom mám vážné pochybnosti. Tedy, seznámení je nežádoucí.
Byl přede mnou velký úkol: provést oba pejsky z domu na ulici, aniž by si ptáčka všimli. Vodítko s rozdvojkou na konci je výborný pomocník, ale zvlášť u naší Gari nic není záruka! Dopadlo to dobře.
Při návratu z procházky tam ptáček už nebyl. Jako optimista věřím, že vzlétl. Jako realista vím, že pravdu se nikdy nedozvím.
