 |
Kartáč od šestnácti senátorů dostal předseda senátu Jaroslav Kubera za proslov pronesený při Terezínské tryzně. Řekl v něm „ jsme lhostejní k opětovnému nárůstu totalitního uvažování, ve kterém tak nepokrytě platí, kdo není s námi, je proti nám a je potřeba ho umlčet“. Šestnáct senátorů se na něho sesypalo a snaží se ho umlčet, aniž si uvědomují, že tím potvrzují jeho slova. Řekl také, že totalita má dnes novou podobu „zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus“. Na to reakce senátorů – citujme: „přirovnal ekologii, ochranu životního prostředí, rovnost pohlaví, politickou korektnost nebo multikulturalismus k totalitě a rasismu“. I to je prvek totalitní praxe, překrucování, dezinterpretace a lež. Kubera neřekl, že ochrana životního prostředí je totalita a rasismus. On řekl, že se totalita halí do slov jako je ekologie, životní prostředí atd. Tvrdit, že položil rovnítko mezi totalitu a rasismus a ekologii, je naprosto čistá fake news a propagandistická lež.Moc se mi líbila úterní rozhlasová glosa spisovatelky Ivy Pekárkové. I ona se opřela o Kuberův projev. Stejně jako šestnáctka rozhořčených senátorů se ani ona nepokusila zamyslet se, jestli přece jen něco je na tom Kuberově názoru že jen jeden pohled je ten správný. Ona ho navrhuje hned zavřít: říká to sice v žertu s odkazem na židovskou anekdotu a chce ho zavřít do bubliny, kde je pořád první duben a tudíž by Kuberovy názory nikdo nebral vážně.
Princip ale zůstává, u senátorů Drahoše, Hilšera a dalších i paní Pekárkové: jen jedna pravda je přípustná, ta jejich. Ostatek je třeba umlčet, ukřičet, zavřít do bubliny.
Ale přemýšlejme o Kuberově projevu, zde ho máte. Ta totalita začíná definováním jediné pravdy a pak později napadne někoho, že je tu jedinou pravdu třeba i mocensky hájit. Pak se začne zavírat ne do bubliny Ivy Pekárkové, ale do basy. Václav Havel by o tom mohl vyprávět. Je pozoruhodné, že jeho vyznavači se v tomto směru nepoučili.
|
|
V pondělí Gari s Norou pořádně zmokly, při té neblahé vycházce, o které jsem tu už vyprávěl, v níž hrál roli i zvědavý kačer. Zkrátka, zmokly a vezl jsem je z břežanského ateliéru dolů do garáže výtahem.
Obě jsou přesvědčené, že jejich mokrý jazyk má až magickou sušicí vlastnost. Po dešti se vzájemně olizují a nejinak tomu bylo i tady v tom výtahu. Málokdy to ale bývá takto absolutně vzájemně, byl z toho psí jin – jang, jenom nevím, která z nich je jin a která jang. Byli to prostě dva mokří psi. Ve výsledku to pak byli dva mokří psi a jeden suchý pán s totálně mokrými kalhotami, protože se kolem mě mlely a částečně se o mne osušily.
