 |
V sobotu to bylo sto let od tragického dne, kdy zahynul jeden z otců československé státnosti, slovenský generál, politik a astronom Milan Rastislav Štefánik. Mocnosti Dohody by sotva byly nakloněné vzniku nového státního útvaru Česko – Slovenska bez aktivního zapojení československých legionářů na bojištích v Rusku, Itálii a Francii. Štefánik byl hybnou silou vzniku těchto vojenských těles.Je pro naši povahu typické, že se dnes mediálně připomínají jenom dohady kolem tragického pádu letadla, v němž se vracel do vlasti i neshody, které měl s Edvardem Benešem. Pitvání v neprokazatelných hypotézách nemá žádný praktický smysl, leda že vnáší nedůvěru mezi Čechy a Slováky. Můžeme se ale zasnít, co by se stalo, kdyby Štefánikův letoun bezpečně přistál. Napětí by jistě vyústilo do otevřeného sporu s Benešem a Masarykovi by nezbylo než zapůsobit jako arbitr. Jakpak by se asi zachoval, kdyby měl brát v úvahu situaci na Slovensku, které bylo ve válečném střetu s maďarskými komunisty, jeho hlavní město čistě německé a obyvatelstvo zatím politicky jen málo probuzené?
Za první republiky byl Štefánik vmanévrován do podoby jakési neživotné modly. Býval zpodobňován na známkách a jeho jméno citováno při vlasteneckých projevech. Jenže tento generál francouzských ozbrojených sil by vstupoval do třicátých let jako padesátník, tedy jako muž v plné síle, nadaný rozhodností – a v tu dobu už zkušený z politických západů při budování státu. Jakpak by se asi choval vůči německé hrozbě? Vždyť konkrétní bojovou zkušenost měl v podstatě ještě čerstvě zažitou.
Toto je opravdu jen snění. Posádka letadla včetně Štefánika zahynula, ať se to stalo jak se to stalo. Každopádně ale je dobře si tohoto velkého muže připomínat právě ve spojení s tím pozitivním, co je s ním spojeno, zejména pak československými legiemi jako heroického projevu vůle obou národů se prosadit energickým činem. To budiž Štefánikův odkaz pro další zápasy, které jsou v budoucnu přichystány.a
|
|
Příhoda ze soboty. Podnikli jsme výpravu v kompletní sestavě, já s Ljubou a pejsky. Autem jsme dojeli až k nejzazšímu okraji Černík a odtud do Zlatého údolí a pak strmou cestou nahoru k Okrouhlu a zpátky přes pole. Pejskové běhali po poli, radovali se ze života a nejvíc se radovala Gari. Ta se tak radovala, že se radostí vyválela v sajrajtu. Lidském. Celá. Od hlavy až je čtyřem patám.
Co teď s ní? Ljuba se obětovala a šla s Garinou domů pěšky, já odvedl Noru autem a šel připravit hadicový kout v garáži: šampón, gumové rukavice pro Ljubu, gumové rukavice pro sebe. Kolíky na nos ne, ale hodily by se.
Zatímco jsem vše chystal, Nora si zoufala. Stála u vrátek a kvílela. Co má znamenat toho osudné rozdělení? Bude to navždy? Skončil její svět? Už nikdy neuvidí paní, už nikdy se nebude tahat s kamarádkou o krokodýla od Vaška Větvičky?
Jestli čekáte happy end této příhody, čekáte ho správně. V tuto chvíli, v neděli večer, není čistšího a voňavějšího psa nad Gari. A šijou s ní čerti a těší se na příští výpravu na louku u Okrouhla. Tam je to bezva!