 |
Jako lvi se budou sociální demokraté bít, aby nemuseli zaplatit dědicům advokáta Altnera 338 milionů, navzdory tomu, že Ústavní soud dal dědicům zapravdu. Je úplně jedno, kdo za celou věc může. Dnes už je to historická záležitost, tahle tahanice kolem Lidového domu. Ten sice patřil za první republiky sociální demokracii, avšak formálně to byla akciová společnost a na akciovky se po převratu v roce 1989 nevztahovaly restituce. To že se nakonec socialisté Lidového domu domohli, to byl spíš výsledek toho, že jejich politická moc vzrostla a nezávislé soudy jim šly na ruky. To ale už byl ve hře advokát Altner, tehdejší předseda strany s ním podepsal očividně nesmyslnou smlouvu, týž Zeman pak velkopansky rozhodl, že strana advokátovi nezaplatí jeho nehorázný honorář a tak rostlo penále až dosáhlo téměř půlmiliardové mety. To vše je dnes historie a předmět sporů a dohadů.Co je ale nesporné je to, že v naší zemi zakořenila praxe někdy doslova šílených penále za původně nicotné částky, o kterých dlužník často ani neví (i mně se jednou stala podobná nehoda, ze 137 korun z toho bylo 8500 a to jsme měl štěstí, že neproběhl soud, mohlo to být čtyřikrát víc). Sociální demokracie coby kdysi mocná strana věru neudělala nic, aby tuto nestoudnou praxi zarazila. V dluhové pasti zůstaly viset doslova desetitisíce lidí. Ti všichni mají nervy nadranc, exekutory na krku, mnohdy mají doslova zničené životy, dluhy se týkají, jak se ukazuje, i malých dětí anebo starých rodičů, když jim je nadělaly nezodpovědné děti. Je to odporný jev naší skutečnosti a sociální demokracie v něm lítá už mnoho let taky. Jenže je velký rozdíl mezi jejím postavením a postavením dejme tomu manželů, kteří mají platit ohromný dluh za dítko, které načapal revizor při černé jízdě v tramvaji. Sociální demokraté coby součást politického stroje nesou za tento nešvar odpovědnost a je nehorázné, když se vůči výkonu práva (jakkoli nemravného) brání způsobem, který je občanům nedostupný.
|
|
Není pravda, že starého psa nenaučíš novým kouskům. Je to snad měsíc, co jsem zavedl povinné sušení tlapek. Přijdeme do předsíně a postupně Noře i Gari osuším tlapky, ať je sucho mebo mokro, teď je pořád sucho (začíná to bejt blbý…) a teprve pak poběhnou do kuchyně k miskám.
No a výsledek? I když dveře z předsíně zůstanou otevřené, pejskové stojí a čekají na obřad sušení tlapek. A to je Noře už osm (to to utíká) a Garince pět (to to utíká). Co je ale zajímavé: i když se sucho, Nora vždycky přijde s mokrými tlapkami. Tak to ta holka dělá, to ví pánbu.