 |
Pět let natvrdo a deset mega pokuty, proti tomu fotka Ivo Rittiga, vysmátého, s úsměvem od ucha k uchu. To je tvář momentálního zpravodajství o kauze jízdenek pražské hromadné dopravy, která se táhne jedenáct let. Chtělo by se napsat neuvěřitelných jedenáct let, bohužel je to normálních jedenáct let. Státní zástupce Adam Borgula ve své pondělní řeči před soudem prohlásil, že vina byla prokázána všem obviněným, Rittig je pouze jeden z mnoha. Rittigova vysmátost se dá snadno pochopit. Vždyť ho ani s tou krabicí od vína nenačapali, čeho by se tedy bál?
Laktační nezájem
Ono jak se nic moc neděje, musí se média chytat kde čeho, jako když vandrák zvedá vajgla z dlažby. K tomuto druhu událostí neudálostí patří i kojenecký skandál v Reiffce, kde sekuriťák vyhodil kojící paní. Strhl se kolem toho skandál, byla svolána demonstrace aranžovaná coby demonstrační kojení, ale nějak z tohoo sešlo. Prostě nezájem.
Coby notorický nekojitel (nekojenec je blbost, nekojící implikuje, že bych někdo mohl kojit, což nepřichází v úvahu) nejsem práv posuzovat věc jinak, než jako bizarní happening. V jiné době by asi nevznikl. Před deseti lety by žádnou kojitelku nenapadlo jít kojit do banky a dotyčná maminka to jistě nemyslela nějak špatně, jenže jak se teď všude omílá rovnoprávnost a přírodní život, neviděla na kojení v bance žádnou špatnost, což ostatně žádná špatnost nebyla a ten horlivý sekuriťák… co k tomu dodat.
Jen si tak mimoděk vzpomenu na scénu před Komerční bankou, kde ožralé hovado kopalo do dveří a sekuriťák nevěděl co s ním a zavolal policajta a ten se tam jen tak šmrdolil; já se ho ptal, jak to, že s ním něco neudělá. A on mi na rovinu, co že s ním má dělat, s ožralým hovadem by se musel prát a nakonec by z toho měl průser.
Z tohoto pohledu pak je pochopitelné, proč se ten sekuriťák s takovou ochotou pustil do kojící maminky.
|
|
Je krásné ráno, řečeno s básníkem, jako dukát z mincovny když cinkne poprvé. Nora sedí u prosklených dveří v obývacím pokoji a hledí ven. Paprsky ranního slunce hladí čerstvé vrbové lístečky. Jarní kvítka otevírají své něžné náruče, aby přivítaly včeličku.
Na to vše hledí naše poeticky laděná Nora?
Nikoli. Vyhlíží střechu sousedního domu v naději, že spatří kočku. Pak se domůže otevření dveří a bude běhat po zahradě jako pominutá a její řev vzbudí široko daleko všechny ty, kteří se dosud neprobudili.