Když u nás čtete články k této příležitosti vydané, dozvíte se, že to byl původně fanatický komunista, poté práskač StB, který zavinil fatální žalářování svého kamaráda, a poté utečenec, který píše francouzsky a nesouhlasí s překlady svých nových knih a nestojí o české občanství, třebaže mu ho nabídl Babiš.
Toto není žádné prohlášení nebo soud nebo cokoli jiného, jen pouhé konstatování faktu, že se ještě nevyskytl český spisovatel, který by si získat absolutní a celosvětové a trvalé renomé takového kalibru, jako Milan Kundera. To je prostě fakt.
Další fakt je, že asi ze všech kulturních zemí na světě je Milan Kundera nejméně přijímán a reflektován a studován a napodobován a diskutován v Česku.
Reflexi toho stavu ducha třeba zanechat jiným, kteří nastoupí, až bude Milan Kundera pod drnem. Pak se teprve zjistí, jaký že to jasný květ vyhřezla česká kultura a osvítila příšeří světa. Je na to brzy. Milan Kundera žije, těší se dobrému zdraví, takže Neviditelnému psu nezbývá než mu popřát všechno nejlepší k narozeninám. A taky chci vyjádřit dík za to, že tak skvěle reprezentuje českou kulturu. Když totiž přijdete do toho knihkupectví, kde jsou ty jeho knížky, a začnete zkoumat a listovat, s podivem zjistíte, že je to český spisovatel. Tak je to tam napsáno. Jiným jazykem než českým.
Odvolávám se na tu scénu, kdy cíšař (Werich) a pekař (Werich) hrají etudu se zrcadlem, takové to koukání sem a koukání tam… Převedeno do psí polohy. Máme předzahrádku před domem a zahrádku za domem, odděleny jsou plůtkem, v něm branka, aby pejskové nekontrolovaně neběhali. Dnes ráno: pejskové vyběhli do předzahrádky, ale branka byla otevřená a tak vběhli na zahrádku. Zavolal jsem je po chvíli a domů přiběhla Nora. Kde je Gari? Asi v předzahrádce. Jdu tedy k předním dveřím, volám Gari. Nejde. Vrátím se tedy ke dveřím do zahrady a volám Gari. Nejde. Takhle jsem pendloval a ona pendlovala… a je div, že to pendlování skončilo. Už to vypadalo na never ending story.