Theresa May přijala svůj úřad v mimořádně obtížné situaci. Ona sama hlasovala pro setrvání v unii, nicméně věrna britské tradici vlastenecké loajality k vlastní zemi se uvázala k nevděčnému úkolu dovést rozvodový proces ke zdárnému konci s minimem ztrát. Musela vědět, že si tím bronzový pomník nevyslouží. Těsné referendum automaticky zklamalo polovinu občanů a to, co následovalo, znechutilo zbytek. Opravdu nezáviděníhodná výchozí pozice pro politika na vedoucím místě!
Je hanba vedení unijní reprezentace v čele s Junckerem, že odchod Británie připustilo, a to, že tito lidé na svých postech dosud jsou, svědčí o totálním demokratickém deficitu společenství. To i v sovětském Rusku sesadili Chruščova po neslavném kubánském dobrodružství. A výsledek? Škůdce evropské myšlenky Juncker se dál sebevědomě šklebí do objektivů kamer, kdežto statečná, houževnatá Theresa May čelí útokům a urážkám za to, že realizuje něco, co nezavinila a s čím nesouhlasila.
To je svět roku 2019.
Byl jsem v domě sám s pejsky. Jak jinak, seděl jsme v pracovně u počítače a pejskové byli dole. Najednou začala Nora štěkat. Nejdřív jsem si myslel, že se po zahradě promenuje kocour. Nevěnoval jsem tomu pozornost, odmítám honit kocoury po zahradě. Nepřestávala štěkat a když jsem se zaposlouchal, musel jsem uznat, že je to spíš štěkot typu – hele, ježek. Že by ježek? Šel jsme se podívat.
Načež se ukázalo, že Gari je zavřená v předsíni, zavřel jsme ji tam já, když jsem šel otevřít poště, ona mezi tím šmejdila u krabice s granulemi a já si toho nevšiml. No a pak jsme ji tam šikovně zavřel a teprve po nějaké době Nora štěkala, aby mě přivolala.
Přivolala mě štěkotem – hele, ježek.