 |
Premiér Andrej Babiš se netají svým rezervovaným přístupem k evropskému, zvláště pak německému třeštění kolem elektromobility. V pondělí se vládní představitelé setkali se zástupci automobilového průmyslu. Podle Babiše vláda nepočítá s finanční podporou pro nákup elektromobilů soukromým osobám. Podpoří rozvoj dobíjecích stanic a státní úřady a organizace budou mít k elektrickým vozům lepší přístup. „Vyrábět v roce 2025 okolo 25 procent aut na elektřinu a v roce 2030 pak 40 procent je velká výzva a doufejme, že to všichni zvládneme. My se k tomu hlásíme, ale je otázka, jestli jsme si to dobře rozmysleli,“ řekl doslova.Neřekl naplno, že to pokládá za nesmysl, názor je ale čitelný na pozadí. Nezralá technologie je tlačena politickým rozhodnutím k realizaci. Je to kolektivní rozhodování – nikde není nikdo, kdo by byl za to odpovědný a kdo bude později vyzýván, aby se zodpovídal. V pozadí je představa, že pod tlakem a za přispění kapitálu se věc „nějak technicky vyřeší“. Jádro je samozřejmě v akumulování elektrické energie, to je alfa a omega. Ta se akumuluje v chemických akumulátorech. Takový elektromobil je bomba na kolečkách – je komické, že vás s výkonnější powerbankou nepustí do letadla, ale předpokládá se, že za šest let bude každé čtvrté auto jezdit na elektriku. Nikdo nemá jasnou představu provozu u nabíjecích stanic, kde se proces nabíjení počítá na hodiny. Nikdo neuvažuje o dojezdu v mraze a v noci – topení zjevně nepřichází v úvahu. A to vše má být na větrníkový pohon a biomasu.
Vše by se přirozeně změnilo, kdyby byl vynalezen fyzikální akumulátor, schopný pojmout během pěti deseti minut energii na dojezd čtyř set kilometrů i za mrazu a v noci. Po něčem podobném není ani vidu, ani slechu a proto jsou sny o elektromobilitě v roce 2030 (za pouhých 11 let) sebevražedným hazardem.
|
|
Na úbočí kopce Medník, nedaleko Pikovic, kvete na jaře kandík psí zub, vzácná a tudíž velmi přísně chráněná liliovitá rostlinka. Jako Japonci chodí obdivovat sakury, tak lidé putují za kandíkem, aby se pokochali jeho skromnou krásou. Chodívám tam s pejsky, ne snad, že by mi pomohli kandík najít! Ono to není vždycky jednoduché ho vystopovat. Je vzácný i na tom Medníku. Lidi ho tam chodí fotit a tak jsem si odvodil zásadu, že kandík se snadno najde podle fotografa kandík fotografujícího. Jak ho ale najde ten první fotograf? Malá záhada.
Letos jsem se tam vypravil s Ljubou, v pondělí dopoledne. Žádní fotografové široko daleko! Jak kandíky nalezneme? Pejskové nám nepomůžou.
Nebylo třeba fotografů. Letos je úroda kandíků větší než obvykle a na své si přijde i pidlookáč mého ražení. Pěkně si tam kvetou a vůbec nejsou nafoukaní na to, že jsou ušlechtilí a vzácní a chránění. Dlužno kolem nich chodit po špičkách.