Rozner je něco jako výkladní skříň SPD a jako takový odvádí dobrou práci. Jistěže se najde mnoho voličů Okamurovy strany a ti možná dokonce Roznera obdivují. Tyto lidi a tyto postoje nikdo nezamete pod koberec trestním stíháním. Takového člověka je dlužno obestřít pohrdáním a spolu s ním i politickou stranu, která mu dává platformu a tím se s jeho postoji ztotožňuje. Rozner bude zapomenut, dosud je vzpomínán jako autor výrovku „nechci se do toho zabrušovat, abych se pak z toho musel nějak vybrušovat a neřekl něco špatně“. Do otázky koncentráku v Letech zabrousil mimořádně nevhodně, jeho vybrušování je trapné a špatně je to všechno. Takového člověka netřeba stavět přes soud. Stačí zvolat Ecce Rozner a vše je soudnému člověku jasné.
Snídáme v obývacím pokoji, Gari s Norou dospávají na svých křesílkách. Každá má svoji deku, obě jsou zachumlané, zakuklené – jsou ve stavu kuklíka. Přirozeně že nic nevidí, mají hlavy omotané dekou. Já bych to nesnes, ony to milují.
Najednou Nora (vždycky je to Nora) vylítne. Složitě se vymotává z deky, to už se ven z deky dere Gari. Poplach nejvyššího stupně. Proč? U sousedů se na střeše promenuje kočka.
Jak se Nora dozví, že kočka jde po střeše domu vzdáleného, střízlivě odhadnuto, padesát metrů, když má hlavu omotanou dekou a nic nemůže vidět?
Napadá mě jediné vysvětlení.
Kočka dupe.