Zatím bez obědů
Vláda zatím nerozhodla o obědech zdarma pro děti. Na stole byly návrhy dva, jeden neprošel vůbec, druhý se má přepracovat. Je to věru zvláštní, že se o takové věci více nediskutuje. Na pořadu dne je pokuta pro lidi, kteří hodili do koše kytice položené Babišem, Zemanem a Okamurou k pamětní desce 17. listopadu. To je v podstatě bagatela bez jiného než symbolického významu a rozumného výsledku se nelze dočkat, protože žádný není možný: záleží přece na tom, jak se kdo na věc dívá. Potíž je v tom, že kytku v koši si umí každý představit, kdežto je těžké posoudit, do jaké míry je návrh na oběd zdarma populistické gesto a do jaké míry je to nezbytný servis potřebné skupině obyvatel. Autor těchto řádků zažil minimálně tři pokusy o svačiny pro děti zdarma hluboko v době minulého režimu. Vždycky to skončilo fiaskem, jelikož se do pytlíků se svačinou (tehdy papírových, jak jinak) vloudily plesnivé salámy a zkažená vajíčka a zasáhl hygienik a charitu zatrhnul. Obědy zdarma dětem. Všem? Jak to zajistit? Některým? Jak je vybrat? A co to udělá mezi dětmi, jedny půjdou na oběd, jiné nepůjdou?

Opět vzpomínka pamětníka – měli jsme ve škole družinu a někdo chodil obědvat domů, jiný do družiny a žádné problémy nebyly. Zrovna tak jako se nikdo nedivil maturitě s matematiky, to byl povinný předmět: matika, čédina a ruština plus jeden předmět volitelný, já volil děják. Dnes je z toho drama.
Osobně si myslím, že mají ve státě být takové poměry, aby rodiče vydělávali dost na to, aby se jejich děti mohly v poledne najíst. Oběd zdarma někde pomůže, ale obecně to ke zlepšení poměrů nepřispěje. Toto je ovšem jen hrubě nekvalifikovaný názor člověka, který byl školákem v době, kdy se reformy školství teprve rodily v hlavách pomatenců. Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Bojácný pejsek

Situace znalý čtenář jistě poznal z titulku, že řeč nepůjde o Gari. To opravdu není bojácný pejsek. Ten se objevil u našich přátel Václava a Jarky v sousedním Olešku. Vzali si z útulku fenečku, tři a půl roku starého retrívra, jmenuje se Sára. Potkali jsme se na procházce v místech, kterým říkám Woodstocková louka, pořádaly se tam před lety popíkové koncerty. Sára je v novém domově šťastná a bojí se, že ji někdo o štěstí připraví.

První k ní přiběhla Garina, Nora v druhém sledu. Přiběhly a očichaly ji. Kdopak to je? Tu ještě neznáme. A Sára se schovávala Jarce u nohou. Nejvíc se bojí návštěv. Když někdo přijde, má strach, že si ji přišel odvést. Moc jí přeju, aby si zvykla a co nejdřív aby vesele běhala s Gari a Norou po Woodstockové louce.